PLANETAOPIC

Tady dávám jeden článek o Vietnamcích, říkal jsem si, že Vietnamce tu nikdo neřeší. Článek je ze stránek jakýchsi humanistů, psal ho židák, ale je to, řekl bych objektivní, píšou tam i jak zlikvidovali pár českých podnikatelů (není to jednostraný):

http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/inti_background_cheb_CZ_final.pdf

To stojí za to vidět – dokoukat do konce!
http://www.ct24.cz/vysilani/10116287760-politicke-spektrum/?streamtype=WM3

Pro všechny – Stránky Národně vzdělávacího Institutu byly ukončeny.Tady je kompletní obsah NVI volně ke stažení –

http://muj4.edisk.cz/stahnout-soubor/17248/nvi.rar_147.59MB.html

Doporučuju stáhnout a tuhle adresu rozeslat.Kdoví kdy se takhle kompletní knihovna zase objeví…

Proč se čeká na schválení? To je cenzura!

Víšco já sem se nad timhle už hodněkrát zamejšlel, štve mě ten život o majetku o kariéře o penězích, jenže si prostě nemyslim že východiskem je ten váš pohed na svět, je to jedna z možností… a nebo využívat moderních technologií, tvořit něco novýho pro naše potomky, aby mohli oni pokračovat v čemkoli, civilizace se nezasekne nikdy, pořád se bude vyvíjet, protože jsme prostě lidi a lidi jsou tvořivý, i když jich je třeba míň než těch pasivních. Jenže to neni o státním režimu, národním, to je o každym z nás, kdo jak chce žít a nikdy nebudou všichni mít stejnej názor na jednu věc, jenom v nějaký “sektě”. Odjeďte do Tibethu a A ŽIJTE DUCHOVNĚ, to mi příde správná změna vnímání světa.

btw. nemluvím za sebe, jen se vžívám do situacích ostatních lidí

Michal Matějíček – Tvá naivita je roztomilá a děsivá zároveň…Asi jsi vůbec nezaregistroval,že ta “férovost” demokracie stojí na tom,že je na tom neustále někdo bit.Vždy funguje na něčí úkor.Shodou okolností tenhle systém je natolik “férový”,že se tak děje zrovna na úkor těch,kdo ho živí – paradox,že?!
Nezlob se,ale tak jako Ty uvažují negeroidi – žiju okamžikem – momentálně je mi dobře,plné břicho,teplo,klid,takže není důvod ke znepokojení.
Pokuď budeš uvažovat jako běloch,tak Ti jistě záleží na tom,jak budeš žít v budoucnu a do jakého světa přivedeš své děti.
Tady žádné míšení národů neprobíhá,tady probíhá rozřeďování bílé civilizace vším možným,nikoliv přirozeným vývojem přírody,ale vydatnou podporou a sponzoringem židovských globalistů.Jaký k tomu mají důvod je lehké domyslet.
S dělníky z východu si to vystihl – ano ukrajinec to udělá levněji než čech (čech přichází o práci),pak to číňan udělá levněji než ukrajinec (ukrajinec přijde o práci) a nakonec to udělá třeba negr za byt a stravu,ne?!Dobrá práce zasluhuje dobrou odměnu,ale to Ti patrně nepřipadá tak fér,jako si na ulici vykouřit jointa se svou mongolskou slečnou…
Když už budu uvažovat tak povrchně jako Ty – tak já chci naopak svobodně jít večer z práce domů bez ohlížení,kdo si mě podá a zabije mě kvůli kilu,beze strachu,že mou manželku někdo znásilní ve výtahu (v nejhoršim si odsedí 3 roky za naše peníze,aby nabral síly) a mé děti budou ve škole na záchodě šnupat..Nechci mít strach,že když si pořídím další dítě,tak tak nás uživim,bez toho,abych se musel na 30 let zadlužit a dělat otroka bance..Zatímco jiným – neproduktivním – se cpou prostředky horem dolem..Atd atd…
Život nežiješ jen pro sebe a v horizontu “do příštího pátku” Michale Matějíčku.Když už nestojíš o důstojný a smysluplný život pro sebe,snaž se sopřát ho alespoň svým potomkům…
Možná by si měl pochopit,že NS není útok,ale OBRANA!Pokuď znáš jiný systém,který brání vyhynutí,bídě a úpadku – sem s ním..

Jestli je myšlenka NS opravdu tak dobrá jak to vy všichni víte, přijdou na ní všichni samy, nemusíte všechny kolem sebe nutit jako muslimové, kteří zase budou stále nutit islám.

Tyjo chyby v systému se budou využívat pořád, těma chamtivejma, nebo těma chytrejma, nebo těma co nepojedou stejně s ostatníma a změnou režimu se to nevyřeší.

Ale řikáte tady krásný myšlenky, fakt že jo. Jenže o demokracii se dá taky takle krásně básnit. Teď mě napadá že se to změnou režimu vyřeší, ale dočasně a zas se to dostane do zkorumpovaný, zprasený situace jako je teď, i když myslim že to tak hrozný nejni. Co takle pracovat na zdokonalení už nějakou dobu zavedenýho systému hm? a né protestovat a měnit..?!

Je to tak s tou demokracií. Skutečná demokracie ve starověkém slova smyslu tady opravdu není. Když si představíme jak asi mohla vypadat demokracie (sněm, thing, althing) ve starověku, uvidíme systém založený na přirozených autoritách. Tyto přirozené autority vznikaly od dětství přes mládí k mužnému věku. Ověřovaly se v bitvách, solidaritě v rámci kmene, osobních postojích v krizových situacích, schopností něco obětovat pro celek atd. Pokud bychom to převedli na dnešní dobu, představme si, že by Václav Havel vyjel v čele svého národa do nějakého válečného konfliktu. Věřím, že dnes demokracie může fungovat nanejvýš na nějaké vesnici nebo malém městě, kde se lidé znají a ví se kdo je kdo. Na vyšší úrovni už se nevolí přirozená autorita, ale ksicht z bilboardu, který si řádně zaplatil. Kde vzal tento ksicht peníze na kampaň a co za to doopravdy slíbil, zůstává velkou neznámou pro většinu obyčejných lidí.
Kdo se pohybuje v nějaké “extremistické” skupině mi jistě dá za pravdu, že tyto skupiny (i přes to jaký někdy budí dojem před veřejností) mají k původní demokracii přirozených autorit v rámci své “party” mnohem blíž než tento systém. H

Víte co by byla revoluce? Třeba pouze elektronická forma peněz, v tom bych s váma spolupracoval

Michal Matějček: Ve škole jsem měl referát na téma Ku-klux-klan. Než jsem začal svou práci, měl jsem jen ponětí o tom, že zapalovali bílé kříže, nosili kukly a neměli rádi negry a páchali na nich zvěrstva…Začal jsem číst knihu ,,Pod maskou ušlechtilosti,,…ta pojednává o KKK v meziválečném období, (není to psáno nacistou ani klansmenem!) a přestože se autorka zmiňovala i o brutalitě, tak v zásadě uváděla i jejich ideály, které byly jistě správné, ale mnozí vůdcové jich jen využívali k jejich zbohatnutí. Ale proč to píšu: tehdy v KKK bylo mnoho učitelů, vědců, politiků a obecně elitních vrstev obyvatelsva. Proč? Protože KKK ovládal vše a měl dobrou propagandu. V 60. letech se bohužel KKK proměnil jen v násilníky a humanisté, kteří v té době ovládali média toho jen využili a navždy spojili rasismus s nenávistným násilím, proto každý, kdo vedl dialog na toto téma (David Duke) byl napořád zdiskreditovaný. A máš to konec konců i nyní, kdy tě mohou společensky znemožnit (dokonce vyhodit z práce). Proto se k určitým postojům nikdo nehlásí. Když se totiž přihlásí k myšlence, musí se dlouze obhajovat, jelikož nikdo na to vlivem propagandy není zvědaví. A věř, že člověk který chce mít názor jako my (nacionalisté), tak ho přestane neustálé obhajování se bavit, proto je těch vzdělaných nacionalistů málo. A pak zbudou jen ti, co se k tomu nestydí a to jsou ti násilníci. Souhlasím s PO, že je to systémem a propagandou, která je v každém státním zřízení…

Když jsem řekl po matuře své třídní, že jsem nacionalista, tak mi řekla, že mi to nevěří…(ona sama si to spojuje s násilím, obecně s primitivy)

k Lukášovi: Já mám ve své škole jinou zkušenost. Je to možná tím že už mi není 18 (studuji dálkově) ale jak diskutuji s učiteli tak shledávám že to v nich je- národní uvědomění, společenská prospěšnost (jedna učitelka při diskuzi o trestu smrti zastávala názor, že pokud někdo tak poškodí společnost jako např. manželé Stodolovi měl by jí také něco vrátit a měl by tedy být dán k dispozici na pokusy.., jiná mě zase dala za pravdu v otázkách snah jistého národa, který vzhledem ke své početnosti chce mít přehnaný vliv na chod věcí a dle toho působí, samozdřejmě v něčí neprospěch.. atd.) S tím nelze, z hlediska našich cílů a zájmů než souhlasit a tuto uvědomělost vítat. Možná i proto že jsem dospělý muž a je na mne tak nahlíženo se mohu více projevovat. A jde to skoro ve všech hodinách. Hospodářský zeměpis, Ekonomika, ČJ, dokonce i když píši do Angličtiny článek např. na téma Město tak tam vsouvám věty typu: ” Když stojíte na náměstí, jste uchvácen duchem tohoto místa. A uvědomíte si, že jste součástí historie i budoucnosti toho všeho co zbudovali a ještě vytvoří lidé této země… Teď dokončuji úvahu do ON na téma imigrace. Podtitul jsem zvolil:” Jak jsem vážil člověka. ” O mém smýšlení už po prvním roce nikdo nepochyboval. A mou cestou a způsobem je ovlivňovat ty podstatné, kteří mají možnost působit dál. Proto píši i sem. Přesvědčování hospodských typů nechám na jiné. A ještě píšeš: dlouho obhajovat. Pro tyto potřeby časem napíši pár vět se kterými se bude dát docela dobře vysvětlit v minimálním čase o co nám jde. Žádné obsáhlé ůvahy nýbrž naopak: věcně, stručně, výstižně..

Já samozřejmě znám symboliku slunovratů, ale zajímal by mně přístup NS k těmto svátkům. Neumím německy a docela by mně zajímalo o co jde ve videu v mém odkazu. Něchtěl by to někdo časem přeložit, okomentovat atd? Díky. H

Kdo se plácne přes kapsu?
http://knihynainternetu.cz/antikvariat/historie/ostatni-a-nezarazene/13663-Jan-Neruda-Pro-strach-zidovsky.html
H

H: to je šílený, 1800Kč za 26 stránek?…ale asi už nic takového nevyjde …zkuste zabrouzadat, ale věřím, že by si to dnes nikdo nedovolil to vydat…

Kdy si budeme moci dovolit to samé říkat MY o NICH??

Lidi nevíte jak bych mohl kontaktovat správce hlavního serveru AN? Psal jsem na ten e-mail, který mají uvedený v kontaktech, ale ten už asi nepoužívají, protože už je to dlouho co jsem tam psal a pořád se mi nikdo neozval. Nevíte jistli mají ještě jiný e-mail, nebo jestli je i jiný způsob jak je kontaktovat?

Omar Amin – http://rapidshare.com/files/234487170/nvi.rar.html

Zdravím Planetuopic,pozorně jsem četl diskuzi s Michalem Matějčkem i některé Tvé články o tom,jak je demokracie špatná.Ale používáš jedno velké zjednodušení:demokracie má své chyby,to je pravda,ale z toho nutně nevyplývá,že je špatná,nefunkční.A druhá námitka:jak může být lepší NS než demokracie,když svůj boj prohrál a ukázal se jako neschopný systém?

K mezirasovému míšení:
1)to že je to propagované,by si nejprve musel dokázat a ne jen tvrdit
2)a dále,i kdyby to bylo propagované,stejně by to k ničemu nebylo….nepochopil jsi argument,že lidské pudy nejde přeprogramovat,stejně jako program přírody,to není v lidských silách
3)zákaz mezirasového míšení je proti přírodě,protože lidé se vždy mísily,zákaz zabíjení je také proti přírodě,protože zabíjení je přirozené a lidé se vždy zabíjely dle zákona přírody a taktéž zvěř,bez zabíjení to nejde,např. sebeobrana.zákaz vraždění není proti přírodě,protože vraždění je bezdůvodné zabíjení,kterého je schopen jen člověk a to jde proti přírodě….Tvá analogie nesedí.
4)s Tvou definicí politiky mohu souhlasit,zde shoda*****

mezirasové míšení
1)to že je propagováno jen tvrdíš,nedokazuješ
b)s homosexualitou jsi si naběhl,ta není propagována,ostatně to by byl nesmysl,není důvod,ale možná myslíš,že je legalizována,to ano,to že tvrzení ,že je propagována je blud dokazuje,že přes devadesát procent kultury je pochopitelně heterosexuální a ne homosexuální-schválně,kolik znáš např. homosexuálních filmů?
c)ano rasismus je odsuzován,to pravda je
d)stejně tak propagace multikulti je blud,není zakazována,to ne,ale alespon v čechách je to zcela okrajový jev-nebo myslíš,že v televizi mluví čínsky?
2)ano tato teze je správná,ale tím nepopíráš mojí tezi,ale mluvíš o něčem jiném,čili pokud nelze přeprogramovat pudy,nelze lidem vnutit mezirasové míšení,co lze lidem vnutit a jak správně říkáš usměrnit rozum je v oblasti ideí-například politického přesvědčení,lze lidem vnutit,aby špatný režim považovali za dobrý

bod 6…co je nepravda,milý příteli,či propaganda,chceš snad říci,že hitler nepřepadl zákeřně polsko a nerozpoutal 2. světovou válku?

Karel may zdraví MK. K Tvé připomínce:to co říkáš je pravda,ale zcela správně jsi to nepochopil,systém demokracie je starý 2500 let,to znamená ,že svobodný občan volil vládu,jiná věc je,kdo byl považován za svobodného občana,dnes všichni dospělí,ve starém řecku volební právo neměli ženy a otroci,ale ten systém,princip byl stejný.

“Historický Hitlerův nacismus selhal, protože byl zaměřený jen na blaho německého národa a často na úkor ostatních evropských národů. Nacismus postavil Němce proti zbytku Evropy a to se nemohlo podařit. “…tady s tím souhlasím,to je pravda….zbytek příspěvku se mě netýká,páč nejsem nacionalista

Malý kompilační příspěvek pro diskutujícího karel may:

http://kralsumavy.wordpress.com/2009/01/01/liberalni-demokracie/

prolog:všimnul jsem si,že si se formálně vylepšil,bereš teze moje jednotlivě a polemizuješ,ale někdy se Ti stane,že obsahově tezi nevyhmátneš a odpovídáš či řešíš něco jiného,či to zmotáš několik problémů dohromady.Takže popořádku:
1)zde používáš pojem přirozenosti či autority,aniž by si přesně věděl,co ty pojmy znamenají:je přírodní přirozenost,která je u člověka jen částečná a pak lidská přirozenost,která je utvářena kulturou,čili lidská přirozenost sama o sobě není,čili hitler se pochopitelně mýlil,když se oháněl přirozeností,že jí poznal a řídí se jí.Autorita je založena na dobrovolném přijetí někoho,protože onen je považován za moudrého,čili podstatou autority je nenásilí,hitler se svým základním vzděláním pochopitelně žádnou autoritu neměl,byl to diktátor,který poslušnost založil na síle a zfanatizování davů.
b)dám Ti přátelskou radu,nepoužívej sám autority,zde aristoteles,které moc neznáš…ano aristoteles stejně jako platon kritizoval demokracii,nicméně jí nepovažovali za vládu lůzy,za tu považovaly tyranidu,vládu tyrana(což se mimochodem přesně hodí na hitlera),ale za vládu průměrných,většiny,což je pravda,a za nejlepší vládu považovali ne monarchii,ale vládu aristokracie,což je v podstatě oligarchie a přesně opak demokracie
2)pořád nerozumíš tomu argumentu,že vláda NS je nesezaditelná,kdežto demokratická vláda je sezaditelná a to je hlavní rozdíl mezi NS a demokracií se všemi politickými důsleky….tedy když se vůdce zblázní,stejně je povinnost ho v systému NS poslouchat,kdežto v demokracii je vláda vyměnitelná
3)jistě můžeš říct NS má chyby,demokracie má chyby,takže to vyjde na stejno…a zde je právě ten klíč:že demokracie je přeci jenom výhodnější a to pro více lidí než NS,proto NS nikdy nemůže vyhrát
4)co se týče teroru,porovnáváš neporovnatelné:hitler zakázal úplně všechny strany kromě jediné,oponenty likvidoval bud na místě nebo je svážel do koncentračních táborů a jakákoliv kritika vůdce znamenala trest smrti i pouhé roznášení letáků studenty(viz případ německých studentů bílá růže),demokracie dnes zakazuje pouze neonacismus a to i některé demonstrace NS normálně legálně proběhly-dovedeš si představit,že by za hitlera proběhla např.komunistická demonstrace?-hehe,já ne…a nějaké střílení do dělníků od policie je zcela prkotina v této souvislosti
5)co se týče Československa,mluvíš nějak pomateně:15.března 1939 německo okupovalo československo a tím zničilo demokracii a nastolilo okupační zprávu…nechápu co do toho mícháš palestinu a jiné….to je prostě fakt a tím porušilo mnichovskou dohodu z roku 1938
6)pak do toho mícháš i další věci…vemu jedno…odsun němců 1945…jistě byla to kolektivní vina,hezké to nebylo,ale nejsi jako NS důsledný:hitler se řídil heslem:vítěz má pravdu,tudíž i dle vůdce to bylo v pořádku a kdyby byli všichni postříleni,též
7)”Tak pomáhá demokracie, nebo počet vojáků?”…milý příteli,pomáhá obojí,jednak množství vojáků a jednak funkčnost systému-ekonomická i politická
8)”Samozřejmě, jak už jsem uvedl, hrubá primitivní síla může zlikvidovat i toho nejčestnějšího člověka”……toto pravda je,ale hrubá primitivní síla nemůže zlikvidovat lepší režim či idee natrvalo,toto pravda není
9)”Navíc, vyhánění romských kamarádů ti přijde nedemokratické,”…hehe,vtipálek

Planeto-děkuji Vám za velmi dobrou diskusi. hodně síly v další práci pro NS!

1)ano aristoteles uznával hitlera……hehe….prostě to co jsem psal o aristotelovi platí…a ještě jsem se díval na ten anglický odkaz a tam píšou to samé o druzích systémů,co jsem Ti psal
2)tady jsem mluvil o pojetí autority a o tom,že hitler se základním vzděláním jí prostě nemohl mít a faktem je,že v přítomnosti vzdělaných lidí byl a cítil se nejistý,to je fakt….a jelikož to nevyvracíš nějakým argumentem,tak je to pravda
3)nebavíme se o válečném stavu,ale o letech 1933-1934,kdy se hitler dostal k moci,trest smrti za letáky,pálení knih,vraždění odpůrců.likvidace ostatních stran,zabití předáků-dokonce hitler neváhla zavraždit i svého přítele rohma,řádění SA…toto zkrátka v současných evropských demokraciích a pořád Ti uniká,že se bavíme o současných,není možné
4)fajn,demokracie se hroutí…tedy máš pravdu….a kde tedy a kdy dojde k úplnému zhroucení? a v které evropské zemi?…sám po vystřízlivění musíš vidět,že opak je pravdou
5)”Nemožnost odvolat demokraticky oligarchii burzovních spekulantů, která skutečně řídí už desítky let dnešní svět (celé světové hospodářství je postaveno na burzovním obchodu, centrální banky států jsou jím ovládány)”…tohle je zjednodušená naprostá blbost,pleteš si sféru politickou,ekonomickou a její vliv
6)dobře,s tou propagandou multikulti a homosexuality máš pravdu,jsem to ochoten připustit,že taková propaganda existuje…jenže podstatnější by bylo dokázat,že homosexualita a multikulti je špatná a pak by ta propaganda byl teprve problém

Odpověď pro MK:Pochopil jsi to špatně,ten princip je,že občan volí vládu a vláda je vyměnitelná a je úplně jedno,jak je definován občan-tehdy to byl jen rodilý občan athén-muž,dnes každý,kdo dovršil 18 let,princip je stejný,vláda je zodpovědná občanovi.
***************************
K hitlerovi:
1)jasně že hitler rozpoutáním druhé světové nakonec zničil evropu jako velmoc
2)stejně tak nesmyslným rasismem árijských a podřadných ras,přičemž árijci byli v podstatě jen němci…..a všichni slované odpad,ač některých slovanů hitler využíval ve svých službách-např. vlasovci
3)proto německý nacismus už od počátku byl odsouzen k zániku,protože postavil němce vůči celému světu a dnešní neonacismus je jen křísením mrtvoly
4)a hlavně kromě nesmyslné zahraniční politiky hitlera NS byl nefunkční i směrem dovnitř,bez války neudržitelný,ekonomika byla založena pouze na válečném průmyslu a drancování cizích zemí

Já sem občas něco napíšu, ani se nepovažuji za příliš aktivního, ale napadlo mě, když jsem byl na facebooku, že by nebylo špatné se vetřít do diskusí na iniciativách jako je: ,,Najde se milion Čechů schopných postavit se proti neonacismu,, a jim podobným…krom toho, že je mi z toho na blití, tak tam chodí spousta lidí, kteří píšou dosti primitivním způsobem urážky na současné NS jako:

…poslal bych je všechny do koncentráků, ať vidí jaký to je…
…jsou to vypatlanci…
…postřílel bych je do jednoho…

Vím, že i mezi vámi, co sem píšete je vás dost radikálních na to, aby zde psali něco podobného o Cikánech, Židech atd.

Mám nápad: ukažme, že jsme lepší, mnozí z vás mohou diskutovat rozumně (Kostroun, PO, Král Šumavy…)

Ty diskuse možná čte víc lidí, než nějaké naše/vaše stránky, navíc sami antifáci říkají, že facebook je dobrá zbraň na propagaci…myslím, že diskusí lze dosáhnou lepšího ohlasu…budou volby

P.S: jen pro zajímavost, výše napsaná iniciativa nashromáždila na 50 000 lidí…není to málo!!!

Jsem ochotný jít do toho, ale naprosto bych vyloučil situaci, kdy se jeden z našich řad bude hádat sám s desítkami lidí z opozice, klidně bych v září udělal nějakou akci, kdy by se třeba jeden týden zapojilo co nejvíce lidí od nás, co vy na to?

Lukáš H.

A já nadhodím další téma: Co NS a otázka zpětné vazby? Tedy, achilovou patou každého autoritativního zřízení, ke kterému NS rozhodně počítám , je absence mechanismů, které sami přirozeně zastaví a eliminují špatná rozhodnutí “vyšších míst” a především jim nastavují zrcadlo.

Tedy, vytváří prostor pro výměnu názorů mezi vedením státu a odborníky a především VYMEZUJÍ pravomoci jednotlivých osob.
Další otázkou je míra (nebo spíš “nemíra”) prostoru pro vedení svobodné diskuse a především svobodné kritiky.

Po několikátém přečtení knihy Zu spät…? od Wernera Baumbacha (vyšla i česky) jsem stejně jako on i já přesvědčen, že za většinou chyb vedoucích až k porážce Německa ve válce stála právě absence těch nejzákladnějších mechanismů zpětné vazby, klientelismus a intriky různých rádobydůležitých podržtašek a neexistující prostor pro kritickou diskusi a také poněkud nevyjasněná míra kompetence jednotlivých pohlavárů, kteří prostě “kecali do všeho”, i když tomu vůbec nerozuměli…

Díky za vaši zpětnou vazbu…!

LK.: proč bys nebyl moc platný? Na ,,V ústí neonacisty nechceme,, to bylo hodně individuální, příliš jsme při sobě nestáli. Přestože jsem v zásadě NS, tak nemohu (oficiálně) obhajovat ten historický, pouze se inspirovat určitými principy a způsoby. Na těchto diskusích na facebooku jsem se dočetl určité bludy, které by šlo vyvrátit. Ač si nemyslím, že vše bylo za nacizmu ideální, tak mne trochu vytáčí ty kecy typu: ,,Stejně by většinu těch současných Němci nechali postřílet.,, , hodně tam jsou vidět tyto polopravdy často získané ze školy, nebo někdo z nich používá argument, že ,,viděl v jednom filmu..,, Naštěstí jsem narazil na tyhle stránky (odkaz je i na PO!):

http://nassmer.blogspot.com/

, a tam se autor zamýšlí nad spoustou věcí, které si lidé ani neuvědomují, třeba řešení odsunu Sudeťáků, které bylo na úrovni toho, co původně! mělo být uděláno s Čechy.

Jít tam bezhlavě patrně postrádá smysl. Chtělo by to zvolit cíl diskuse, co jim tam budeme psát. Třeba jen jedno téma zpočátku, dávat odkazy na stránky a diskuse, kde jsou lidé, kteří nepíší urážky a nesmysly svojí špatnou češtinou (to není na nikoho narážka, jen jsem se díval na tn.cz na rozhovor s JXD, kde často urážel lidi s jiným názorem právě pro jejich pravopis).

Byl bych rád, kdyby se zapojilo co nejvíce lidí, někteří tam mohou jít anonymně. Domluvil bych něco hromadnějšího na podzim, to už nebudou lidi na prázdninách. Jinak já nemám důvod vytvářet si na facebooku svoji imaginární postavičku, budu tam oficiálně pod svým jménem, jelikož jsem poměrně bezvýznamný neaktivita, tak pochybuji, že mne šoupnou na ANTIFU (sakra, co by o mně vůbec psali..)

Zdar, chtěl bych touto cestou sdělit všem, kteří čtou mé příspěvky, znají mne,nebo je mé články nějak oslovily – ať už v dobrém, nebo ve špatném…že nemám NIC společného s jakýmkoliv politickým uskupením v této republice. Pro žádné nepracuji, nepíši ani jinak nepomáhám jeho chodu.
Veřejně se distancuji od skupin typu – AN, DS, NO a nevím kdo tady je
ještě na „scéně“. Nejsem jejich členem a v do budoucna to ani neplánuji.
Důvod tohoto prohlášení je jediný – 21.srpen… Den, který by měl být
vyhlášen jako státní smutek, a zem by měla být zahalena v černý háv je
!„nacionalisty“! naprosto opomíjen a ignorován.
Všechny ty pochody – „Proti kapitalismu,za svobodu,za národ“, bombardovací piety, samolepkové „záškodnictví“ a „Dny svobody“ mi
nyní přijdou jako pouhopouhá póza, když jsou „nacionalisté“ schopni
zapomenout na den a události, které symbolizuje 21. srpen…
Nevím, kdo jiný než nacionalisté, by měl toto datum vzpomenout…
Asi už neplatí – nacionalismus = antikomunismus, alespoň ne u nás…
Já jsem nacionalista, já jsem si vzpomněl – a marně jsem hledal na mě
známých webech odkaz, článek, či pozvánku na shromáždění. Ovšem dočetl jsem se o soudu s cikány (DS), o žhářích z Vítkova (AN), či o každoroční akci na podporu vězněného kamaráda – což samozřejmě neodsuzuji. Odsuzuji jenom to, že nad články bylo datum 21.srpen a toť vše… Autora to asi „netrklo“… Ještě si hodně rozmyslím, jestli to „trkne“ mě v den voleb. Jsem znechucen a zároveň ubezpečen v tom, že žádná „partaj“ v ČR není pro mne.
Zdravím nacionalisty, pohrdám pozéry. Hlavně si dnes nezapomeňte vzít
sprej, palestinu na krk a s „revoluční“ písní na rtech jít lepit
(antikapitalistické) samolepky… Anarchy in the NS??!
Praha 21.srpen 2009
„Váš“ Kostroun

Dlouhý čas jsem se snažil získat něco k národnímu korporativismu. Velmi, velmi marně. Čistě náhodou jsem narazil na tuto práci. Chtěl bych požádat PO o korektní porovnání s NS.
Děkuji.

OSOBA A SPOLEČNOST V KORPORATIVNÍM SOCIÁLNÍM SYSTÉMU

Abstract
The aim of the Paper is the performance of specifics of Corporate Person and Society. The History of Corporate systems from the Middle Ages to modern time shows actuality of Economics and social solutions in this System. Critics of the Liberal Capitalism and Communism systems in Christian thoughts inspired renovation of Corporate systems in 20-th Century after the encyclical Quadragesimo anno of the pope Pio XI. A historical context of the renewal Corporate systems determined orientations and followed their evaluations. Fascism in many versions used ideas of the Christian Corporativism and create Syndicalism as a Corporate system without its own spiritual christian inspiration.

Úvod
V úvahách týkajících se společensko-ekonomických systémů se objevuje otázka, zda existuje něco mezi liberálním kapitalismem a socialismem. Kořeny tohoto problému můžeme najít ve dvou velikých filozofických systémech reprezentovaných na jedné straně Platonem a na straně druhé Aristotelem. Platon, který se ve svém idealismu postavil spíše na stranu kolektivního rozhodování než individualistické koncepce , dává přednost sboru expertů. Stát by měla řídit dle Platona elita občanů, která vzniká přirozeným způsobem díky vlastním schopnostem. Toto pojetí se však liší od koncepce vládnutí oligarchie, která byla v jeho době založena na vládě skupiny aristokratů. Platonova nedůvěra v individuální nadání jedince vycházela z pojetí, že člověk ve skutečnosti nepoznává realitu takovou, jaká je. A proto potřebuje objektivizovat svou zkušenost prostřednictvím zkušenosti jiných, v tomto případě skupiny expertů. V případě Platona se jednalo o filozofy, kteří měli reprezentovat celou společnost. V kolektivistických systémech, které můžeme odvozovat od Platona, je jedinec podřízený kolektivu. Například v socialismu se rozdělují řídící funkce etatisticky na základě rozhodnutí vedení strany. V komunismu rozhodovalo Ústředí strany – politbyro – ve jménu lidových mas. Tato skupina měla licenci na interpretaci skutečnosti ve jménu všech.
Aristotelova koncepce prezentuje opačný pól. Jedinec v jejím pojetí dochází k poznání skrze zkušenost, a to zejména smyslovou. Setkává se ze skutečností, jaká je, i když vždy na způsob poznávajícího, což vyjadřuje subjektivní stránku poznání. Základem společnosti je jedinec nikoliv kolektiv. Pouze ten se může objektivně rozhodovat a řídit podle toho, co poznal a uznal za svůj telos – cíl. Jeden i druhý, Platon i Aristoteles, opovrhovali formou demokracie existující v městských polis Hellady. Platon z důvodu nedůvěry v nevzdělané členy polis, jejichž hlas měl stejnou váhu jako hlasy skupiny expertů. V demokracii by pak mohl být teoreticky schválen jakýkoliv nesmysl. Popper v díle Open Society and its Enemies zdůrazňuje, že u Platona můžeme najít základní východiska pro zdůvodnění totalitních systémů. Aristotelova skepse vůči demokracii spočívala spíše v jeho nedůvěře v kolektivní rozhodování jako takové. Důvěřoval poznání jedince, a proto byla pro něho nejlepší forma řízení společnosti rozumná monarchie. Tyto filozofie poukazují na dvě základní paradigmata společností chápané jako kolektiv nebo sdružení individuí.

Paradigma ulice pekařů
Pokud se v městečku nachází ulice pekařů, ve které jsou tři pekárny (například A,B,C), lze si představit následující možnosti vnímání majitelů těchto pekáren ve vzájemném vztahu a také vnímání společnosti v odlišných ekonomicko-společenských systémech. V liberálním kapitalismu budou pekaři A, B i C pro sebe navzájem konkurenty. A každý z nich se bude snažit zvítězit v tomto souboji a zůstat monopolistou v ulici pekařů. Společnost v tomto pojetí je založena na individuálních schopnostech jedinců. A proto podle koncepce Adama Smitha by měl zvítězit ten nejschopnější, který bude produkovat teoreticky nejkvalitnější a nejlevnější pečivo na této ulici.
V socialismu přestávají být pekaři A, B i C majiteli svých pekáren a jsou sdruženi do jednoho podniku, který časem bude produkovat stejné zboží o stejné kvalitě. O ceně a jakosti nebude rozhodovat ani konkurence mezi pekaři, ani konzumenti, ale bude direktivně řízena shora v závislosti na centrálním plánování. Pekaři v tomto konceptu budou tvořit kolektiv zbavený subjektivity, nebudou mít dostatečnou motivaci ke zlepšování svého řemesla ani k vytváření nových nápadů či vyvinutí většího úsilí. Se ztrátou vlastních pekáren dochází také ke ztrátě jejich identity.
Existuje však jiná možnost, která se snaží vyvážit na jedné straně potřebu konkurence a na straně druhé potřebu solidarity mezi pekaři. Kromě toho, že jsou tito pekaři představiteli jednoho oboru, jsou si navzájem také sousedy. Jejich manželky a děti se znají a možná i přátelí. Obecně sdílí mnoho společných věcí, které činí jejich život podobným a vybízí k solidaritě.
Obyvatelé jedné ulice nemohou být jen konkurenty v boji o přežití. Mnohodimenzionální struktura lidského bytí vyžaduje hlubší pohled na soužití jednotlivců ve společnosti, jenž sdílí podobné osudy. Na této solidaritě byly ve středověku založeny cechy – korporace řemeslníků a kupecké gildy. V tomto pojetí byli členové cechu, v našem případě společnosti pekařů bratry, sdíleli spolu společenský život, a také nesměli s ohledem na solidaritu zničit svého souseda – pekaře, a proto cech limitoval produkci a částečně i ceny v závislosti na potřebách a velikosti společnosti, které dodávali své zboží. Pekaři směli mezi sebou konkurovat kvalitou a druhem výrobků. Výše popsané pojetí solidarity tří pekařů z jedné ulice bylo založeno na konceptu korporativní středověké společnosti.

Vznik korporativismu
Název pochází z latinského „corporatio“ – sdružení. Tento pojem má své jádro v latinském „corpus“ – tělo, organismus. Středověké korporace sdružovaly řemeslníky a obchodníky. Povinně se jednalo o městská sdružení řemeslných mistrů a kupců. Cechy určovaly závazné normy etického charakteru vztahující se na výtvory a ekonomické aktivity. Rovněž zasahovaly do množství a norem kvality produkce, dále počtu zaměstnaných tovaryšů a terminátorů. Dále cechy regulovaly velikost zásob či počet dílen vlastněných jedním řemeslníkem. Někdy měly monopolní privilegium na vedení určitých ekonomických aktivit v daném městě nebo provincii. Ze své podstaty byly cechy nastaveny k ochraně řemeslníků před ničící konkurencí mezi nimi samotnými.
Podobně i kupecké gildy, provozované rovněž ve městech na trzích, byly zakládány kvůli společného zájmu členů jako ochrana před konkurencí. Dalším cílem gild bylo podnikání společných obchodních cest, vyjednávání privilegií a také stanovování cen zboží. Co je důležité, jak cechy tak gildy nebyly jen sdruženími ekonomického charakteru. Byla to současně bratrstva s náboženskými a charitativními cíli. Tato společenství měla své svaté patrony, kostely, kaple, organizovala pašijová představení a v případě nouze pomáhala svým členům a jejich rodinám. Typickým příkladem byla podpora rodiny zemřelého člena.
Jiným typem nekomerčních korporací byly univerzity. Již jejich název – universitas magistrorum studentiumque, tj. spolek profesorů a studentů – vyjadřoval, že mají charakter spolku. Korporace existovaly na jasném eticko-náboženském principu. Celá společnost – „christianitas“ byla sdružena a tvořila viditelnou část „Corpus Christi“ (Těla Kristova). Neviditelnou hlavou Těla Kristova je samotný Bůh v Trojici a společenství svatých, ke kterému Svatý Pavel přiřazuje nejenom zemřelé členy křesťanských obcí, ale také členy žijící v Kristu. Viditelné Tělo Kristovo mělo v západní části křesťanské společnosti svého představitele jak v papeži, tak v císaři. Tito dva reprezentovali dvojí autoritu – duchovní a světskou. Východní část křesťanské společnosti více zdůrazňovala roli císaře jako hlavy viditelného mystického těla Kristova. Západní Evropa díky středověkému sporu o investituru vytvořila rovnováhu mezi světskou a duchovní mocí, díky tomu vznikly základy pro latinskou civilizaci.
Lokální společnosti tvořily mini-corporis, které odrážely pyramidální strukturu středověké společnosti. V čele těchto mini-corporis stáli králové nebo knížata, kteří byli vnímáni jako Bohem pomazaní. Znamením takovéhoto pomazání byl obřad korunovace krále, během kterého biskup po vzoru biskupského svěcení pomazal krále posvátným olejem a tím ho ustanovil hlavou společnosti, již král reprezentoval. Obdobně v nižších strukturách středověké společnosti označovala šlechtická nobilitace šlechtice jako hlavu menší společnosti, v níž měl povinnost nejen vládnout, ale i starat se o své poddané. Byla to jak světská, tak i duchovní povinnost. Šlechtic žil díky daním svých poddaných, měl však povinnost reprezentovat je a chránit. Takto organizovaná společnost měla jasně definované etické principy a cíl snažení. Ideologické zázemí tvořilo křesťanství, které nabízelo i telos – spásu duše.
Členové korporativní společnosti se cítili solidární ve smyslu rovnosti před Bohem a také ve snaze co nejlepšího naplnění své role v organizované společnosti, kde každý tvořil součást údu jednoho těla. Jako každá společnost, i tato byla složena z lidí a nebyla dokonalá. Nedokonalosti byly vnímány jako nemoc těla. V případě vážných přestupků proti základním principům této společnosti byly používány tresty včetně trestu smrti. Toto však nebylo vnímáno jako pomsta společnosti vůči zločincům, ale jako chirurgická operace odstranění nemocného údu.

Pád korporativní společnosti
Definitivní pád korporativní společnosti byl spojen s mnoha faktory. Důležitým mezníkem byla reformace, která sice nadále udržovala koncept hierarchické společnosti, ale nedávala možnost označit hranice viditelného těla Kristova. Reformátoři uznávali jen mystické neviditelné Tělo Kristovo a kritizovali katolický koncept, ve kterém byl papež považován za hlavu viditelného Těla Kristova. Reformační pojetí společnosti vedlo ke vzniku absolutistických států s jasnou převahou světské autority. Korporace, které tímto způsobem existovaly v předchozím období, ztratily svoje univerzální zázemí a ideologickou složku.
S náboženskou reformací se současně narodil kapitalismus, který našel ideový základ zvláště v protestantismu. Kalvinistická myšlenka objektivizace důkazů Božího požehnání a predestinace ke spáse byla zvláštním způsobem spojena se získaní bohatství a s úspěchem. Se zdůrazňováním bohatství a úspěchu v ekonomickém chování byl narušen základní etický princip korporativních společností – solidarita. Namísto toho přichází snaha o individuální úspěch a narůstající konkurence. Francouzská revoluce dokončila dílo zničení korporativní společnosti ve jménu individualistického pojetí svobody a zakázala v tzv. loi de Chapelier z roku 1791 sdružování zaměstnavatelů i pracovníků.
Pád korporativní společnosti je úzce spojen s nastolením nového společensko-mravního řádu. Osvícenská filozofická myšlenka, mechanistické vnímání světa a člověka a naturalismus stojí v definitivním rozporu s myšlenkou korporativní společnosti. Nové chápání společensko-mravního řádu reprezentuje docela odlišné pojetí jak antropologického konceptu, ve kterém je člověk vnímán jako individuum s akcentem na svůj rozum, tak v nahlížení na společnost jako na sdružení individuí se společným cílem. Zmenšuje se tak role krále a aristokracie jako hlavy korporativní společnosti a roste vliv finanční oligarchie.
Období tzv. divokého liberálního kapitalismu průmyslové revoluce přineslo i přes technický a ekonomický růst nejenom blahobyt společnosti, ale také mnoho negativních sociálních jevů. Jedním z nejvýznamnějších negativních dopadů industriální revoluce bylo zničení mnoha lokálních spolků a mezilidských vazeb. Kapitalismus přinesl rovněž mnohem větší polarizaci společnosti, využívání a depersonalizaci osob a vnímání pracovníků jako lidských zdrojů.
Pro mnohé rodiny znamenala změna systému nutnost migrace do měst a hledání práce v továrnách. Nediskutovatelné vykořisťování a proletarizace mužů, žen i dětí doprovázela mravní degradace v novém prostředí. Člověk byl často pod fyzickým nátlakem nucen pracovat po nepřiměřeně dlouhou dobu, často v nelidských podmínkách. Mezi proletáři se šířily četné nemoci a morální devastace v podobě alkoholismu, prostituce a jiných patologických sociálních jevů.
Ve srovnání s předchozím obdobím byla neúměrnou exploatací narušena rovnováha mezi naturou a kulturou v životním prostředí. Koexistence člověka s přirozeným prostředím, ve kterém žil, byla spojena s dlouhodobým procesem soužití a vnímání prostředí jako součásti bytí. Svět byl stvořen pro člověka Bohem a proto měl být jako dar rozumně využíván. Korporativní společnost se řídila přirozenými zákony. Nová kapitalistická společnost začala necíleně stimulovat konzumpci skrz nejnižší instinkty. Hodnotový svět společnosti založený na utilitarismu vedl k přehodnocení a zdůraznění zisku jako hlavního měřítka vývoje a jako pramene prestiže a získání společenského postavení. Civilizační pokrok spojený s vývojem kapitalismu byl disproporční a vedl k zanedbání duchovních oblastí lidské existence.
V korporativní společnosti všechno, i ekonomická aktivita, mělo své opodstatnění a svůj vyšší cíl. Tvorba zisku a bohatství byla nástrojem, a ne samotným cílem. Kategorie spásy se v novodobém kapitalismu proměnila z úrovně nejvyšší společenské hodnoty v individuální a zmarginalizovaný cíl. V sociální oblasti způsobilo narušení solidarity, jaká existovala mezi majiteli půdy a zemědělci, či mezi mistry a jejich pracovníky, vznik a eskalaci sociálních problémů v měřítku neexistujícím v předchozích obdobích.
Koncept dobročinnosti v korporativní společnosti byl založen na bratrství, na solidaritě a spoluúčasti v jednom společném těle. Kapitalismus, který přichází s pojmem neviditelné ruky trhu, mluví o spontánním chování lidí, kteří budou mít potřebu pomáhat druhým. Je třeba pamatovat na to, že dobročinnost, která vznikla v kapitalisticko-liberálních systémech Spojených států amerických a Velké Británie, byla založena nejen na spontánním chování obyvatel, ale i na křesťanských kořenech těchto společností.
V korporativní společnosti vyplývala morální povinnost pomáhat jak z individuální potřeby založené na solidaritě z víry, tak ze strukturálních faktorů, které garantovaly jednotlivé korporativní spolky. Kapitalismus po období individuálního přístupu k sociálním otázkám vypracoval i strukturální mechanismy sociální pomoci. Těmto mechanismům však chybí ideologické zázemí. Daňový poplatník ví o tom, že část daně je určena na sociální pomoc, ale neví přesně, kam peníze jdou a jak jsou zužitkovány. Tím způsobem jen intencionálně participuje na systému sociální pomoci. Fakticky se ho zúčastňuje nejspíš jako klient v případě sociální nouze.
Kapitalistická společnost se svým individualismem a důrazem kladeným na zisk vytvořila základy pro vznik nihilistických ideologií, socialismu, komunismu a anarchismu. Sociální nespravedlnost a rozvrstvení společnosti bylo jednou z hlavních příčin vzniku revolučních hnutí 19. a 20. století. Dalším následkem konfrontace liberálního kapitalismu se sociálními problémy proletariátu byla depreciace civilizačních institucí jako jsou rodina, stát, soukromé vlastnictví a náboženství jako reprezentace hodnot. Pasivní postoj křesťanství v počáteční fázi kapitalismu dovolil ve veliké míře rozšiřování socialistických a komunistických myšlenek mezi proletáři. Křesťanská reflexe nad novým systémem, který změnil strukturu společnosti, vnímání samotného člověka a vztahy mezi osobou a společností, se odvolávala k univerzálním principům „christianitas“.

Romantický korporativismus
První fáze zrození myšlenky obnovy korporativních společností byla spojena s kulturním proudem protiosvícenského romantismu a zvláště s politickým romantismem, který je možné pojmenovat také jako tradicionalisticko-konzervativní. Tato myšlenka se výrazně odvolávala na středověkou koncepci Kristova těla. Nejdříve se romantický korporativismus objevil v německy mluvících zemích – v Rakousku, Bavorsku a Porýní. V těchto zemích byla ještě živá tradice Svaté říše římské národa německého, kde gildy a cechy byly obzvlášť aktivní.
Romantičtí korporativisté se neomezovali jen na výzvu k zakládání sdružených profesních odborů složených z dělníků a továrníků. Nejednalo se v tomto případě jen o ekonomickou úroveň nově vytvořených struktur. Cílem daleko důležitějším byla přestavba společnosti a státu prostřednictvím obnovení korporativní struktury počínaje rodinou, přes cechy, korporace, obce a dále regionální stavovsko-korporativní struktury, jejichž vrcholem měla být křesťanská stavová monarchie, která úzce spolupracuje s církví.
Tato koncepce obnovy společnosti měla být alternativou pro buržoazní monopol, který vznikl po francouzské revoluci a jako důsledek vývoje liberálního kapitalismu. V tomto pojetí hrály důležitou a specifickou roli jednotlivé společenské stavy, které plnily významné životní funkce. Franz X. B. von Baader zdůrazňuje, že by duchovní měli být učiteli (Lehrstand), šlechta stavem obránců (Wehrstand) a lid stavem živitelů (Nährstand). Tyto tři stavy každého národa a státu měly zaručit rovnováhu ve společnosti, která zbavená duchovní opory a obhájců v podobě aristokracie není schopna plnit všechny své důležité funkce.
Kritika těchto myslitelů spočívala především v tom, že se zanikajícím dosavadním uspořádáním společnosti zmizel taky ethos jednotlivých společenských seskupení. Člověk sice mohl své šance považovat za rovné, ale ve skutečnosti se rozdělení společenských rolí odehrávalo na základě bohatství a nová vedoucí třída nevytvořila dostatečně motivující ethos nejen pro sebe, ale ani pro ostatní společenské vrstvy. Chyběla dostatečná motivace pro solidaritu s potřebnými a pro zmenšení disproporcí mezi bohatými a chudými.
Myslitelé romanticko-konzervativní byli také přesvědčeni, že princip stavovství společnosti zaručuje osobní a společenskou svobodu účinněji než revolučně-liberální principy. Podle nich může liberální princip rovnosti člověka vůči právu vést k zániku specifičnosti lidské existence, která je založena na tom, co člověk ve svém životě dělá a ve kterém stavu se narodil. Teoreticky jsou před právem v buržoazním systému všichni rovni. Ale ve skutečnosti část z nich může být skutečnými pány a zbytek participuje na jejich bohatství a může být dokonce otroky.
Buržoazní revoluce sice přinesla zrušení otrokářského systému např. ve Spojených státech amerických, zároveň však s teoretickou konstituční rovností přinesla ještě větší polarizaci mezi vrstvami majitelů a otroků. V aristokratickém konceptu jižních států Ameriky měl pán morální povinnost starat se o své otroky, tzn. že měl zabezpečit vhodné životní podmínky a potravu. Pracovní doba byla také limitována morálním ethosem majitelů, kteří se snažili dodržovat určité etické standardy, aby byli akceptováni ve společnosti jiných aristokratů. V nově vzniklém systému Ameriky strukturální otrokářství zmizelo a majitelé plantáží neměli povinnost starat se o své pracovníky a mohli diktovat pracovní podmínky, které byly mnohdy horší než v otrokářském systému.
Jako příklad převahy korporativního systému nad liberálně-kapitalistickým autoři romantického korporativismu uvádějí odkaz na historicko-evoluční proces vysvobození osoby a rodiny ze stavu despotického ovládání do stavu svobodné korporace. Tento proces byl možný na západě Evropy díky morální autoritě křesťanství. Romantičtí korporativisté zároveň akcentovali, že se vývoj a udržení korporativních struktur může stát řešením politických a sociálních problémů liberálně-kapitalistické společnosti. Klíčový způsob řešení společensko-sociálních problémů by měl spočívat v opření se o elementární instituce, kde nejmenší je rodina a nejvyšší institucí je církev a jejích dynamikou je samotný Kristus.
Veliká „božská korporace“ objímá všechny vztahy, jaké existují ve společnosti, chrání a doplňuje, uděluje své milosti. Církev by měla svým příkladem podporovat, doplňovat a korigovat jiné společenské instituce, pronikat cele státy a cílově překračovat jejich hranice. Mezi dvěma strukturami korporativní společnosti – rodinou a církví – je místo pro stát, který obsahuje zbývající společenské stavy a instituce.
Výhodou dobře řízeného a uspořádaného státu je to, že kromě hlavního centra má ještě jiná vedoucí vnitřní politická uskupení, která jsou tolerována a udržována jako organizační členové celku. Stát – monarchie je nemyslitelný bez stavového systému a bez právního uspořádání, které udržuje a podporuje korporativní sytém. V případě, že je stát tvořen homogenní společností s jedním centralizovaným ústředím, ze kterého vycházejí a ke kterému se sbíhají všechny proměnné, nesplňuje stát lidské aspirace.
Idey prvního pokolení teoretiků korporativismu byly přeformulovány do programu působení na prvním Katholiken Tagu v roce 1848 v Mainz. Během kongresu Franz Joseph von Buss (1803 – 1878) definoval princip „stát by měl být organizovaný v křesťanském duchu“. To pro něj znamenalo, že by se měly organizovat velké korporace podobné starým gildám a cechům s modernizovanými tradičními funkcemi, které plnily, a měly by být převáděny do systému volné autonomie. Biskup z Mainz Wilhelm Emmanul von Ketteler (1811 – 1877) byl průkopníkem křesťanského sociálního učení obzvlášť v otázce řešení sociálních problémů proletářů. Papež Lev XIII. v první sociální encyklice Rerum Novarum označil Kettelera za velikého předchůdce řešení dělnické otázky.
Prvním praktickým pokusem o uskutečnění myšlenek korporativismu zdola bylo od roku 1849 organizování „Svazů katolických tovaryšských spolků“ (Verband Katholischer Gesellenvereine) Adolfem Kolpingem (1813 – 1865). Tyto svazy se v roce 1864 transformovaly v celostátní organizace. Do dnešní doby jsou propagovány i za hranicemi Německa a v 19 státech čítají zhruba 250 000 členů.
Kromě Německa byla idea romantického korporativismu přítomna v katolickém prostředí Francie. Tato myšlenka byla blízká především kontrarevolucionářům a antiliberálním legitimistům jako Louis-G.-A. vícehrabě de Bonald (1754 – 1840). Prefekt departmentu Nord předložil návrh zákona na omezení pracovní doby dětí v továrnách. „Panská sněmovna“ jej schválila v roce 1847. Bonald je autorem ekonomického traktátu o křesťanské politické ekonomii.
Kromě teoretiků idey korporativismu je třeba zmínit analogicky ke Kolpingovi továrníka nazývaného „dobrým otcem dělníků“ Léona Harmela (1829 – 1915) žijícího v Německu. Ten se rozhodl učinit ze své továrny v Ardenách vzorný křesťanský podnik. Vytvořil samostatnou korporaci složenou ze všech kategorií pracovníků a také podnikovou radu, které dovolil spoluřídit firmu. Kromě toho zřídil pokladnu, kde si mohli zaměstnanci spořit a také výhodně půjčovat peníze. Harmel je rovněž autorem Příručky křesťanské korporace (1877), jejíž úvod napsal kardinál Pecci, pozdější papež Lev XIII. Harmel organizoval i mnohatisícové poutě dělníků do Říma a v roce 1893 zorganizoval první kongres křesťanských dělníků.

Rozkvět korporativismu
Období od roku 1870 do druhé světové války je považováno za nejzralejší fázi korporativismu. Největší šanci na uskutečnění měla tato myšlenka především v Rakousku, Francii a Itálii. V Rakousku propagoval integrální korporativismus pruský junker Karl E. L. bar. von Vogelsang (1818 – 1890) pocházející z Meklenburska. Vlivem Kettelera konvertoval ke katolictví a emigroval do Rakouska. Svou verzi korporativismu definoval čtyřmi termíny: katolická, rakouská, konzervativní a křesťansko-společenská.
Vogelsang systematicky rozšiřoval myšlenku ve vídeňském „Měsíčníku křesťanských společenských reforem“ (Monatschrift für christlische Sozialreform) a také v novinách Vaterland, které vydávala anticentralistická antiliberální aristokracie. V roce 1883 založil s Karlem Löwensteinem „Svobodné sdružení katolické sociální politiky“ (Freie Vereinigung katholischer Socialpolitiker), které se stalo předchůdcem pozdější Křesťansko-společenské strany. Setkání této skupiny na hradě Haid přineslo ovoce v podobě tzv. „Haidských tezí“ (Beschlüsse von Haid), ve kterých byl formulován program odproletarizování dělníků tím, že na ně byly převedeny vlastnické podíly podniků, v nichž pracovali, a učinění proletářské třídy integrální součástí společnosti. Na principech Vogelsangovy stavovsko-korporativní koncepce měl být obnoven celý stát skrze maximální decentralizaci a odbyrokratizování. Takové zřízení mělo dosáhnout podoby společenské monarchie (Soziale Monarchie).
Přes stále romantickou orientaci těchto myšlenek idealizujících středověký stavovský systém Vogelsang zdůrazňoval, že je nutné vrátit se k hlavní křesťanské ideji společenského uspořádání a ne k archaickým formám, protože současně existují nové podmínky hospodaření a nové společenské třídy. Korporativní organizace by měly mít reálnou moc a vliv na hospodaření a opravdovou nezávislost. Vogelsang jako první z teoretiků korporativismu přijal princip nutnosti zřizování korporací jako základní podmínky celkové reformy systému. Korporace by podle něho měly získat právní subjektivitu jako veřejnoprávní sdružení a vlastnit majetek chápaný jako „léno“, jehož by byli „spoluvládci“. Jednalo by se o specifický druh pronájmu Božího daru, jímž mohou být i prostředky produkce.
Kromě korporativního vlastnictví musí podle Vogelsanga existovat vlastnictví rodinné jako neoddělitelná část systému. O rodinu se totiž opírá celý systém morálních funkcí společnosti. Stavovsko-profesní organizace by měla zahrnovat nejen řemeslo a zemědělství, ale i průmysl. Ten by byl organizován podle odvětví, zatímco zemědělství teritoriálně. Korporace by neměla reprezentovat jen určitou profesi, ale současně by se stala i politickým představitelem té části společnosti, kterou sdružovala. Takto by došlo k nahrazení demokraticko-liberálního stranického systému, který byl podle kritiky korporativistů nasměrován k získání moci a vydobytí co nejvíce kořisti pro vlastní stranu.
Stavy podle Vogelsanga nemají jen produktivní charakter. Rozlišuje totiž stav zemědělský, řemeslnický, průmyslový, kupecký, šlechtický, duchovenský a vojenský. Samostatným a nejvyšším stavem, představovaným jedinou osobou, je monarcha. Reprezentace každého stavu společnosti by měla trojstupňový charakter: lokální, regionální a celostátní. Dále by měl kromě této struktury existovat korporativní parlament, který by zajišťoval běh vnitřní politiky státu. Představiteli parlamentu by byli vedoucí korporací nižších úrovní. Plná hierarchická struktura státu by měla pyramidální charakter, přičemž nejnižší a zároveň podstatnou funkci plní rodina, následovaná prostředními strukturami, jako jsou organizované profesní stavy s jejich politickou reprezentací, a vrcholem této pyramidy měl být monarcha, jehož funkcí by bylo integrovat tendence všech korporací, států a národů, které tvoří korporativní federaci s cílem vytvářet společné dobro.
Základem státu stavového i solidaristického by měla být tomistická myšlenka universalismu. Společensko-politickým principem této myšlenky byla teze, že „celek je vyšší než část“ („das Ganze steht dem Teile vor“). Othmar Spann vycházel z postulátu adresovaného zaměstnavatelům, který je nabádal, aby se stali vůdci národního hospodářství tvořícího spolu se zaměstnanci korporaci spojenou společným cílem („Gefolgschaft“). Koncepci korporací a stavovského státu blízkou ideám Vegelsanga a Spanna formuloval v Německu jeden z lídrů katolické strany „Centrum“, duchovní Franz Hitze (1851 – 1921).
Druhým velikým centrem korporativismu po roce 1870 byla Francie, která se taky ocitla pod vlivem německých korporativistů Kettelera a Kolpinga. S myšlenkou korporativismu se setkali dva francouzští royalisté Albert hrabě de Mun (1841 – 1914) a René La Tour du Pin, markýz Chambly de La Charce (1834 – 1924). Během francouzsko-pruské války v roce 1870 se jako důstojníci dostali do zajetí. Následně navázal La Tour du Pin jakožto vojenský atašé ve Vídni kontakt s Vogelsangem.
Duchovní Charles de Maignena aktivně spolupracoval v díle Katolických dělnických kroužků (Oeuvre des cercles catholiques d` ouvriers), které v roce 1900 čítaly zhruba 69 000 členů. Zásluhou de Muna byla organizace korporativního hnutí ve Francii i založení „Katolického sdružení francouzské mládeže“ (Association catholique de la jeunesse française) a Francouzské konfederace křesťanských dělníků (Conféderation française des travailleurs chrétiens). Byl rovněž iniciátorem každoročně pořádaných Společenských týdnů (Semaines sociales).
De Mun také nabídnul klasickou definici korporativismu jako „právního systému organizací práce opírajícího se o autonomní celky regulované státem složeným z korporací o přesně definovaných cílech“. Ve svém učení o korporativní společnosti zdůrazňoval ducha bratrské křesťanské lásky a důležitost morálních vazeb, jaké existují v osobních vztazích, které tvoří klima jednoty spojující dělníky a patrony jedné korporace. Očekával taky, že korporace budou plnit polemicky kontrarevoluční charakter, díky kterému bude možné zastavit atomizaci společnosti a obnovit společnost fragmentovanou liberální revolucí.
Hlavním teoretikem korporativismu ve Francii, srovnávaným co do významu s Vogelsangem, byl zmíněny La Tour du Pin. V přestavbě organické křesťanské společnosti hierarchicky uspořádané podle principů stavovsko-profesních viděl du Pin alternativu pro „anarchický liberalismus“ a pro „despotický socialismus“. Jednalo se na straně jedné o překonání antispolečenského principu demokracie, kde vítězí „větší počet“, na straně druhé o ochranu osobního vlastnictví. Základem organického pořádku společnosti je podle jeho mínění „compositio oppositorum“ chápaná jako harmonická jednota protikladů solidarity a životnosti. Institucionálním vyjádřením takto chápaného uspořádání měly být korporace zahrnující celek společnosti, a ne jen třídní syndikáty pojímané jako skupiny lidí vykonávajících podobnou činnost v procesu výroby.
Korporace mají mít charakter veřejnoprávních sdružení a možnost odvodů daně od svých členů. La Tour du Pin nedefinoval přesně, jestli je nutné, aby všichni patřili do profesních stavů. Úlohou korporací by podle něj měla být kontrola produkce a rozhodování o vykonávání profese i mediace v případě sporu mezi členy jedné korporace. Další funkci viděl v řízení sociálního pojištění, profesním vzdělávání a možnosti poskytování půjček svým členům. Dále k funkcím korporací řadil sociální péči a správu majetku převedeného na korporace a získaného darováním.
Vnitřní uspořádání korporativního systému podle něj spočívá v rozdělení korporací na tři druhy: sdružení pracovníků dané firmy, korporace hospodářských odvětví a regionální korporace. Přestavba společenského uspořádání se opírá o Boží zákon a měla by mít integrální charakter pronikající všechny oblasti – nejen tržní, ale i politickou, kulturní a společenskou. Takto je korporativní systém nabízen jako celkové uspořádání vnitrostátní organizace, která dovoluje každému ze stavů proporcionálně podle jeho významu participovat na veřejně přístupné samosprávě počínaje profesní nebo firemní úrovní skrz regionální a celostátní. Protože je dnešní společnost mnohem složitější než středověká struktura, je zapotřebí, aby byly korporativní organizace více univerzální a bylo jich více. Korporace podle pojetí La Tour du Pina zahrnují všechny, kteří jakkoliv souvisí se svou profesí. Charakter vazeb, jaké by měly existovat v tomto společenství, je srovnáván s rodinnou solidaritou. Jednota tohoto organismu spočívá v dosahování společných ekonomických, sociálních, kulturních a náboženských cílů.
La Tour du Pin také zdůrazňoval nutnost a důležitost role aristokracie jako inspirátora a organizátora korporativních institucí, která dovoluje těmto strukturám uchovávat jejich dějinami tradičně určenou funkci průvodce a patrona lidu. Završením korporativního státního systému by měla být katolická a legitimní monarchie s vladařem jako reálným patronem celostátní společnosti, který svolává konzultační orgány, jimiž jsou generální stavovské struktury.
Du Pinem založená unie francouzských korporací byla zapojena do royalisticko-národní Aktion française vytvořené Charlesem Maurrasem (1868 – 1952). Díky tomuto spojení se korporatistické hnutí odklonilo od cesty antisyndikátní, kterou propagoval profašista Georges Valoisa.
Vlivem de Muna podpořila korporativismus historicky první strana francouzských katolíků pod vedením Jacquesa Piou (1838 – 1924). Tato strana sdružovala ex-royalisty, kteří uposlechli výzvy papeže Lva XIII. k zapojení se do republiky. Tak vznikla Liberálně lidová akce („Action Libérale Populaire“ – ALP). Tato strana přestože nosila ve svém názvu přívlastek liberální, prosazovala nutnost začlenění všech lidí do profesních struktur („Corps Professionel“).
Popularita korporativismu ve Francii se neomezovala jen na prostředí pravicově laděných katolíků. Zastáncem této myšlenky byl i sympatizant republikánské levice a laického státu, sociolog Émile Durkheim (1858 – 1917). V novém nastolení stavovského systému viděl řešení pro vzdalování se moderního státu od společnosti. Zdůvodňoval, že když abstraktní stát se svými zbyrokratizovanými institucemi přestává řešit problémy společnosti, pak právě korporace mohou obnovit vazby mezi členy společnosti a vytvořit z nich znovu organický celek.
Třetím hlavním centrem křesťanského korporativismu byla Itálie. Profesor ekonomie Giuseppe Toniolo (1845 – 1918) z Pisy se stal organizátorem Katolické unie společenských studií (1889) a pozdějším spoluredaktorem sociálních encyklik Lva XIII. Autor Milánského programu (1894) přeložil do praktického jazyka teoretické doporučení encykliky Rerum novarum. Zasloužil se o fundované historické studie korporací ve středověkém Toskánsku. Další inspirací pro Toniola byl experiment korporativního systému, jaký byl nastolen papežem Piem IX. v Mottu proprio ze 14. května 1852.
Italský ekonom zdůrazňoval, že korporativní systém by měl nejenom obnovit „anarchickým individualismem“ narušenou rovnováhu mezi společenskými třídami, ale taky nastolit systém „organické společnosti“. Politická reforma by se měla zakládat na nahrazení individualistického parlamentu i stranického principu korporativní a teritoriální reprezentací, již je možné pojmenovat „sociokracie“.
V meziválečném období v Itálii působil pružný okruh korporativistů kolem katolické univerzity v Miláně, kde přednášeli mj. i Agostino Gemelli, OFM Cap (1878 – 1959), duchovní Francesco Olgiatti (1886 – 1962) a Amintore Fanfani (1908 – 1999). Poslední jmenovaný se po druhé světové válce už jako člen křesťanské demokracie odklonil od korporativismu, orientoval se na levici směrem k socialistům a byl zastáncem státního intervencionismu.
Korporativistické hnutí na přelomu 19. a 20. století zasáhlo téměř všechny státy a katolická hnutí, obzvláště tradicionalisticky-konzervativně laděné, například karlismus ve Španělsku, v Portugalsku lusitánský integralismus, na Slovensku systém zavedený Jozefem Tisem a jeho ľudovou stranou. Síla popularity myšlenek korporativismu v tomto období byla tak veliká, že M. Manoilescu tvrdil, že 20. století bude stoletím korporativismu tak, jako v 19. století kraloval liberalismus.

Korporativismus v učení římskokatolické církve
V katolických kruzích probíhala dlouho diskuse v sociální otázce. I když sympatie biskupů této církve byly na straně korporativismu, současně se projevovaly i jiné myšlenkové proudy. Zastánci korporativismu z různých států seskupených v Unii freiburské představovali silnou skupinu pod vedením kardinála Gasparda Mermilloda (1824 – 1892). V této době encyklika Rerum novarum Lva XIII. obsahovala pouze doporučení týkající se sdružování dělníků v korporace. Tentýž papež se důrazněji vyjadřuje pro korporativismus v encyklice Humanum genus z 20. 4. 1884, která kritizovala zednářská sdružení. Cechy v ní byly popsány jako důležitý historický činitel, který je však stále aktuální a může být použit pro řešení současných problémů.
Na stranu korporativismu se však mnohem rázněji postavil papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno z 15. 5. 1931, která byla věnována přímo křesťanskému společenskému systému. Stavovsko-profesní uspořádání společnosti bylo označeno jako nejlepší způsob obnovy společnosti a taky jako protiklad socialismu a komunismu s jejich třídním bojem. Na druhé straně byl kritice podroben i liberální kapitalismus s ničím nekontrolovanou konkurencí vyzdviženou jako základní princip hospodářského dění. Život společnosti se podle papeže nemůže opírat ani o třídní antagonismy. Nenávist a boj jsou zlem, které vede k destrukci společnosti a státu podobně jako individualisticko-liberální myšlenka kapitalismu. Svobodná konkurence, ačkoli sama o sobě není špatná, nemůže být absolutizována a nemůže se stát principem společenského života, jestliže nedává přednost morálním principům a společenskému charakteru podnikání.
Místo dvou falešných principů kolektivisticko-socialistického a individualisticko-liberálního by měly vládnout principy společenské spravedlnosti a společenské lásky. Spravedlnost chápaná v tomto pojetí není nějako jinou, tedy určitě ne dějinnou spravedlností, o které mluví socialismus a která dovoluje dělnické třídě přivlastnit si soukromý majetek a státní moc. Pro pochopení těchto principů spravedlnosti a společenské lásky je zapotřebí sáhnout do tomistického systému filozofie, kde existují dva druhy spravedlnosti – spravedlnost „commutativa“, která řídí interpersonální vztahy a je založena na principu rovnosti, a spravedlnost „distributiva“, která reguluje sociálně skupinový systém ve věci individuálních dávek a řídí se principem proporcionality.
Spravedlnost v celém státním systému by měla řídit všechen státní institucionální systém a společenská láska by měla být duší tohoto uskupení. Tento nový, respektive obnovený středověký systém má organický charakter a k takovému uspořádání je zapotřebí, aby vznikly stavovské korporace sdružující lidi ne na principu zastávaného postu na trhu práce, ale v závislosti na společenské funkci, kterou plní svou prací.
Důležité je také technické označení profesního stavu, který by měl být z latinského originálu „ordo“ přeložen spíše jako povolání než jako profese. Profese totiž vyjadřuje funkcionální rozměr, povolání má více personalistický charakter a neomezuje se jen na úzkou skupinu pracovníků vykonávajících stejnou profesi. Korporace totiž nemohou být ztotožněné s odborovými svazy, které sdružují právě pracovníky jednoho zaměření. Korporace sdružují lidi obdobně, jako jsou teritoriálně sdruženi občané jedné lokální společnosti, například obce. Tento přirozený jev podle papeže analogicky uspořádá stavovské korporace.
Pro totalitní kolektivismus v socialismu a v komunismu a také pro krajní individualismus v kapitalismu se svobodnou konkurencí je protikladem organická koncepce společnosti jako živého a jemného celku složeného z milujících se součástí. Analogicky, ve své podstatě a možnosti přibližování se ideálu, jakým je „Mystické Kristovo Tělo“.
Dalším principem společenského soužití je universalismus, který uznává přednost a nadřazenost celku nad částí takovým způsobem, že celek neruší oprávněné aspirace a zájmy částí, takže je schopný překonat jak individuální tak skupinový egoismus. Základním vodítkem, které uspořádá vztahy mezi celkem a částí, je společné dobro. Universalismus inspirovaný filozofií Tomáše Akvinského, definuje společenský systém jako jednotu vzniklou složením z mnohosti. Dobré složení vyžaduje naturální pojivo v podobě silných vztahů mezi lidmi, kteří patří do jednoho stavu daného povoláním. Je důležité, aby individuální nebo třídní egoismus nebyl nahrazen možností egoismu korporativního, a proto je zapotřebí, aby všechny stavy dané povoláním podřizovaly své zájmy vyššímu dobru celé společnosti.
Quadragesimo anno jasným způsobem, ale bez pojmenování, doporučuje zdola vedený princip dobrovolnosti a spontánního sdružování opřený o korporativní systém a kritizuje korporativismus zřízený shora, jak to činil italský fašismus. Papež vidí i pozitivní charakteristiky tohoto systému. Nedůvěra ve fašistickou diktaturou zřizující korporativní společnost vyplývá z podřízení individuální iniciativy instrumentálnímu intervencionismu státu. Nepřítelem shora organizovaných korporací je taky přílišný byrokratismus a zpolitizování. Systém slouží speciálním politickým cílům a nevede k utvrzování nejlepšího společenského uspořádání.
Fašistický model korporativismu byl poté kritizován v encyklice Non abbiamo bisogno (29. 6. 1931). Zpochybňovaný systém byl pojmenován „státolatrie“ (zbožštění státu), který je nepřijatelný pro křesťanské sociální učení. Kromě spravedlnosti a lásky rušil systém fašistického korporativismu další hlavní princip organizovanosti společnosti – „princip subsidiarity“. Pokud jednotka z vlastní iniciativy vlastním úsilím může zvládat situaci, nemá ji společnost nahrazovat. Obdobně je to když menší společnost projevuje schopnost soběstačnosti a společnost ji této možnosti zbavuje.
Každá společenská iniciativa má ze své podstaty a účelnosti pomocný charakter, tzn. že má pomáhat členům společenského organismu a ne ničit nebo pohlcovat. Takto uspořádaný stát více odpovídá aspiracím osoby, která se může v liberálním systému cítit bezvýznamnou jednotkou ve srovnání s byrokratickou mašinérií, kde mezi osobou a institucí jsou zprostředkovatelské struktury. Organický systém je také v zájmu státu, díky němu si uchovává patřičnou autoritu tím, že nezasahuje přílišně do života osob. Způsobuje omezení státního intervencionismu do funkce řízení, kontroly, trestání zneužití a pozitivního nátlaku. Takový systém ve spojení s osvobozenou společenskou energií nižších struktur řídících se principem subsidiarity způsobí větší blaho celého státu jako i všech jeho členů.

Korporativní systémy 20. století
Encyklika Quadragesimo anno byla první encyklikou, která byla určena nejen biskupům, ale všem věřícím křesťanům – katolíkům po celém světě. Mobilizovala mnoho katolických politiků k vyvinutí systémové reformy společenského uspořádání v křesťanském duchu. Úvodní podmínkou těchto reforem bylo překonání nesrovnalostí parlamentních demokracií a zavedení autoritativních systémů.
Státem, ve kterém se reformy rozšířily nejvíce a nejrychleji, bylo Rakousko. Tvůrci těchto reforem se stali žáci a následovníci Ignáce Seipela (1876 – 1932), lídra křesťansko-demokratické strany a dvojnásobného kancléře republiky. Ten v roce 1930 formuloval alternativní pojem pro „společenskou třídu“, kterou označil jako „stavy“. Podle něj jsou stavy neslučitelné s třídním uspořádáním. Buď volíme horizontální – třídní – organizaci společnosti, a nebo vertikální – stavovskou.
Ve vertikální stavovské koncepci je každý členem stavu. Tímto způsobem je možné skrze vzájemného doplňování se dosáhnout blaha bez toho, aby byl kdokoliv nucen opustit svůj stav. V případě třídního uspořádání usilují všichni o větší blaho, čímž se snaží opustit svou třídu a dostat se do vyšší.
Alternativa pro třídní uspořádání společnosti byla vyjádřena v programu v Linci roku 1932, kde jako základy společnosti byly definovány rodina, obec a stavy podle povolání. Dalšími kancléři byli Engelbert Dollfuss (1892 – 1934) a poté, co byl zavražděn nacisty, Kurt von Schuschningg (1897 – 1977). Po rozpuštění parlamentu v roce 1933 a potlačení komunisticko-socialistického puče (únor 1934) proklamovala nová konstituce Rakouska z května 1943 „ve jménu Boha všemohoucího“ pět principů systému: křesťanství, německost, federalismus, korporativismus a autoritatismus.
Korporativní systém byl zařazen na nejvyšší úrovně legislativy, kde byly kromě federálního Bundestagu ustanoveny čtyři „konzultativní komory“, z nichž dvě byly přímo korporativní a sdružovaly reprezentanty právně uznaných náboženství, kultury a umění, školství a sedm stavů podle povolání (Bundeswirtschaftsrat). Každá korporace dostala pravomoci v oblasti regulace platů, cen, exportu a stávek s výjimkou „lockoutu“, které byly zakázány. Ve shodě s ideami Vogelsanga byla dalším krokem rakouských korporativistů restaurace císařství pod vedením Ottona von Habsburga. To všechno bylo zničeno spolu s existencí samostatného rakouského státu v roce 1938 německým anšlusem do Třetí říše.
Mnohem trvalejší korporativní systém fungoval v Portugalsku, kde armáda v roce 1926 svrhla republikánskou liberální vládu a od roku 1928 převzal postupně diktátorskou moc António de Oliveira Salazar (1889 – 1970). Konstituce nového státu „Estado novo“ z 19. 3. 1934 prohlašovala Portugalsko korporativním státem. Tento stát opíral svou existenci o spolupráci „morálních osob různého typu“, tj. jednotlivců, rodin, městských a lokálních obcí a také stavů podle povolání.
Na nejnižší úrovni třístupňového korporativního systému byly odborové svazy pracovníků spolu se sdruženími zaměstnavatelů, včetně svazu uměleckých a svobodných profesí, a zvláštní korporace rybářů. Na druhé úrovni byly regionální federace a nejvyšším stupněm celostátní federace. Stejně jako v Rakousku získaly korporace legislativní legitimaci v podobě znaleckých posudků pro korporativní komoru, jejíž pravomoci byly dokonce vyšší než posudky národního shromáždění, protože národní shromáždění mohlo pracovat jen na návrzích už akceptovaných korporativní komorou.
I přes dlouhodobější trvání systému, který se udržel až do roku 1974, kdy byl přerušen revolucí, neměly už korporativní struktury na konci existence systému svou vitalitu. I přesto, že sdružení fungovala na principu dobrovolnosti a iniciativy zdola, který vyjadřoval skutečné přesvědčení Salazarova antietatismu, nepodařilo se této myšlence proniknout do hloubky společenského přesvědčení. Za jeden z důvodů neúspěchu korporativismu se v tomto případě považuje dlouhodobé rozčlenění společnosti a ztráta přirozených vazeb, které existovaly ve středověku.
Národní syndikalismus přetrval do poloviny 50. let ve Španělsku. Ideologicky však byl více ovlivněn španělským národně-radikálním hnutím Falanga nežli doporučením Quadragesimo anno. Generál Francisco Franco tvořil tento systém v konfrontaci s revolučním hnutím, takže v tomto případě chyběl prvek dobrovolnosti a organizace zdola.
Inspirace korporativním systémem byly také součástí francouzské vlády maršála Philippa Pétaina a vlády prezidenta Jozefa Tisa na Slovensku. Možnost vytvoření korporativních komor dávala také polská konstituce z roku 1935 nazývaná dubnovou konstitucí.

Fašistický korporativismus
Kromě křesťanského korporativismu je možné najít určitou podobnost ve fašistických korporativismech. Pro oba systémy byla společná kritika liberálního kapitalismu. Koncepce přestavby společensko-ekonomického systému na základě konsensu producentských organizací vznikala v rámci nových větví socialismu, syndikalismu i nacionalismu, které se dynamicky vyvíjely v 19. století. Jejich společnou myšlenkou, odlišující je od křesťanského a konzervativního korporativismu, byl materialistický světonázor.
V křesťanské koncepci korporativismu jsou společensko-ekonomické reformy doprovázeny morální proměnou mezilidských vztahů. Je to spojené s obnovením eticko-náboženských standardů, které podmiňují přestavbu stavovsko-profesních struktur. V nekřesťanské koncepci chybí i celkový pohled na společnost jako na jeden organismus, přavažuje mechanistický přístup sdružování pracovníků. Korporace jsou v tomto případě jednoduchým součtem syndikátů pracovníků a patronátních organizací bez úsilí o vznik organického celku. Ideologická směs syndikalismu a odvětví socialismu a nacionalismu, které se setkávaly na společné půdě, vytvořila základy fašistických a národně sociálních systémů.
Neštěstím křesťanského korporativismu bylo právě to, že se v mnoha státech dostali k moci fašisté. Ti používali terminologii korporativistů a zavedli rovněž určité elementy, které napodobovaly systém křesťanských korporací. Např. v Itálii vznikly zemědělské komory, které existovaly taky v rámci Třetí říše. Zvláště v Itálii u zastánců křesťanského korporativismu vzbuzovaly sympatie počáteční reformy Mussoliniho. Ideologické spojení fašistických režimů a korporativismu vedlo k mylnému ztotožnění s křesťanským korporativismem, který takto ztratil svoji možnou legitimitu.
Zajímavým experimentem alternativním k fašistickým korporativním systémům bylo uspořádání miniaturní regence Carnaro (Reggenza di Carnaro) vytvořené v přístavním městě Fiume, který Jugoslávie považovala za své teritorium – za přístav Rijeka. Excentrický spisovatel a nacionalista Gabriel d` Annunzio (1863 – 1938) obsadil město a prohlásil se za velitele této autonomní oblasti.
Konstituce autonomie vypracovaná syndikalistou Alcide De Ambriza 31. srpna 1920 prohlašovala jako základní princip vládu lidu („popolari“). Základem systému měly být autonomní celky založené na produktivních třídách. Autonomie uznávala soukromé vlastnictví, ne však absolutní nad osobami i věcmi, ale jako jeden z užitečných společenských principů. Za jediný právní titul pro ovládání jakýchkoliv výrobních nebo výměnných prostředků uznávala práci.
Celý systém autonomie měl být organizován do deseti korporací s právní subjektivitou, řízených volenými konzuly. Tyto měly kompetence ke stanovení vnitřního řádu a ke zdaňování svých členů. Završením korporací měla být Dočasná rada znalců (Consiglio dei provisori), která spolu s vládnoucí Politickou radou nejlepších (Consiglio degli octimi) a Shromážděním Carnaro (Arengo del Carnaro), které mělo být uspořádáno jednou ročně, tvořila celek systému. Systém kromě vytvořených korporací (rybářů, námořníků) dával možnost existenci osobních korporací umělců a dokonce možnost vzniku nových spolků, např. pro geniální osobnosti. Korporace jako ve středověku měly za účel nejen tržně-společenské funkce, ale měly vlastní emblémy, hudbu, ceremoniály svatých patronů a své svátky.
Na rozdíl od utopisticko-lidoveckého charakteru korporací autonomické regence Carnaro se staly korporativní organizace tvořené ve fašistické Itálii pod diktaturou Mussoliniho reálným a poměrně trvalým faktem. Od začátku však neměly životní sílu a morálně-etickou dimenzi.
Formálně byl korporativní systém zaveden 3. 4. 1926, a byl doplněn vytvořením ministerstva korporací dne 2. 7. 1926 a zvláště ještě Chartou práce (Carta del lavoro) vyhlášenou 21. 4. 1927. V roce 1930 byla vytvořena Národní rada korporací, která však byla zbavena legislativních pravomocí.
V roce 1939 fašistická a korporativní komora složená z kandidátů reprezentujících syndikáty nahradila senát v roli vyšší komory. Problém deformace křesťanského korporativismu ve fašistickém systému nespočíval ve shora státem naprogramovaném sdružování. Křesťanští korporativisté připouštěli, že při současném stavu společnosti, která už nemá přirozené vazby, může stát iniciovat různé formy sdružování. Samotná „Charta práce“ byla vypracována ne fašistou, ale katolíkem a konzervativním nacionalistou Alfredem Roccem (1875 – 1935), jehož koncepce spravedlnosti navazovala na tomistickou myšlenku pax et ordo.
Cílem státu by mělo být mírové společenské uspořádaní mezi všemi třídami přiznáním každému stavu toho, co mu patří (cum tribuere). Základní odlišností od křesťanského korporativismu byl monopartijní systém státu, který zdominoval a zbavil autonomie korporativní celky přes státní a partijní struktury. Stále rostoucí kontrola státu nad hospodářstvím učinila v roce 1939 Itálii nejvíce zetatizovaným státem kromě Sovětského svazu. Fašistický korporativismus tak popřel základní myšlenku křesťanského korporativismu – autonomii společenských stavů podle povolání. Krajní etatismus spolu se silně vyvinutou funkcí sociálního státu nahrazoval iniciativu jedinců, rodin a jiných prostředních celků v jejich vlastních úkolech. Definitivní rozchod Italského fašistického korporativismu s křesťanským následoval prohlášením Itálie za sdruženou republiku Třetí německé říše v roce 1943. Tak bylo definitivně zlikvidováno vertikální uspořádání korporací a na jejich místo nastoupilo horizontální třídní sdružení profesí, práce a techniky (Confederazione generale del lavoro e della tecnica) a dělnických sdružení v továrnách.
Brazilský systém, inspirovaný deklarativně portugalským modelem, byl rovněž podobný etatistickému fašistickému korporativismu. Tomuto systému vládl v letech 1930 – 45 a 1951 – 54 prezident Getúli Dorenelles Vargas (1883 – 1954). Další podobnost s fašistickým korporativismem můžeme najít v tzv. justicialismu, který se stal státní ideologií Argentiny pod vedením antiklerikálního plukovníka Juana Dominga Peróna (1895 – 1974) v letech 1946 – 55 a 1973 – 74. Argentinský systém je uváděn jako klasický příklad latinskoamerické verze korporativismu, který má ve skutečnosti velice málo společného s křesťanským korporativismem. Tento systém byl ve své podstatě zkřížením a potvrzením privilegované pozice třídně uspořádaných odborových svazů s populistickou demagogií vlády, která skrz přiznávání privilegií a sociální výhody vedla k finanční destrukci státu a chudobě všech občanů. Zdevalvování pojmu korporativismus existencí etatisticko-fašistických imitací korporativního systému zapříčinil radikální úpadek této myšlenky po 2. světové válce a taky postupný odklon od idejí korporativismu v sociálním učení římskokatolické církve. Myšlenku ani pojem korporativismu nenajdeme už v dalšich sociálních encyklikách Jana XXIII. ani v koncilní konstituci Gaudium et spes o církvi v současném světě.

Závěr
Korporativismus se snaží překonat dvě jednostranné krajní tendence – individualismus a kolektivismus. Vnímání korporativismu jen jako systému ekonomického je chybné. Ten je především celkově systémem společenským v tom smyslu, že se týká společenského uspořádání tržního hospodářství. Korporativismus spojuje základní prvky křesťanského sociálního učení – „personalismus“ a „organicismus“. Přijímá za důležité nadřazenost společného dobra celku, o které má pečovat veřejná správa. Systém svou vyvážeností chrání i dobro jednotlivých menších korporativních celků jako rodina či stavy podle povolání. Ty jsou považovány za přirozený útvar vznikající ve společnosti, která spontánně uvnitř této struktury vytváří vedoucí hierarchii.
Jedním z problémů uváděných při analýze korporativismu je otázka nutnosti členství v korporacích všech osob pracujících v jednotlivých profesích. Nutnost uváděná některými autory má spočívat v analogickém uspořádání společnosti do jednotlivých obcí. Korporace nemohou plnit své úkoly bez toho, aby byly právní organizací stavovského charakteru. Neznamená to, že jednotlivé osoby jsou nerozdílně svázány s konkrétní profesí tudíž korporací. Možnost volby jiné profese a tím i korporace by měla být zcela svobodná s tím, že pokud osoba vykonává jednotlivou profesi, je do té doby členem právně zřízené organizace a podléhá jejím předpisům. Povinnost členství v profesních korporacích nevylučuje možnosti současného sdružování v jiných dobrovolných spolcích i v rámci jedné profese, např. sdružení zaměstnavatelů či pracovníků jedné profese.
Obecně uznávaným faktem v korporativismu je nutnost delegalizace organizací, které propagují a prosazují třídní boj. Korporativismus stojí v rozporu s centrálně plánovaným hospodářstvím, které vede, jak ukázal příklad komunistických států, k zániku iniciativy soukromého vlastnictví a subjektivity hospodářských institucí. Svoboda hospodaření a konkurence by měla být zachována a dokonce i posílena. Vyloučeno je však samostatné komerční hospodaření korporací i nežádoucí přímá regulace tržního uspořádání, např. cenový intervencionismus. Ten je přípustný v případech živelných katastrof a velké ekonomické krize.
Současně chápaný korporativismus není ve shodě s kapitalismem natolik, nakolik vyjadřuje kapitalismus individualistické uspořádání společnosti a radikální ekonomický liberalismus. Znamená to, že kapitalismus uznává ničím neomezené soukromé vlastnictví a konkurenci. Legitimizuje to však zisk s opomenutím etických principů společného dobra a uspokojování potřeb. Korporativismus není ve shodě s liberálním kapitalismem, který nedovoluje státu žádnou ingerenci do hospodářského a společenského života, a taky nepodporuje společné úsilí samospráv v oblasti tržního hospodářství. Pro korporativismus a kapitalismus je společné uznání soukromého vlastnictví, svobodného hospodaření a iniciativy a osobní zodpovědnost za činy. Proto křesťanské sociální učení nevyzývá k likvidaci kapitalismu, ale spíše k jeho přestavbě.

Literatura
[1] AGÓCS, S. The troubled origins of the Italian Catholic labor movement, 1878-1914.
Wayne State University Press, 1988. ISBN 0-8143-1938-6.

[2] BALOT, R. K. Greek Political Thought. Blackwell Publishing 2006. ISBN 978-1-4051-
0030-4.

[3] BARTYZEL, J. http://haggard.w.interia.pl/corpo.html. 5.03.2009.

[4] CIBULKA, F. The Radical Right in Slovakia. In: RAMET, S. P. The radical right
in Central and Eastern Europe since 1989. Penn State Press, 1999. ISBN 0-271-01811-9. s. 109-132.

[5] COFFEY, J. L. Léon Harmel: entrepreneur as Catholic social reformer. University of
Notre Dame Press, 2003. ISBN 0-268-03360-9.

[6] DAVIS, J. P. Corporations: A Study of the Origin and Development of Great Business
Combinations and of Their Relation to the Authority of the State. Beard Books, 2000. ISBN 1-58798-010-X.

[7] DE MUN, A. „Revue l’Association Catholique“, janvier – leden 1879.

[8] GALLAGHER. T. Portugal: a twentieth-century interpretation. Manchester University
Press ND, 1983. ISBN 0-7190-0876-X.

[9] GREGOR, A. J. Mussolini’s Intellectuals: Fascist Social and Political Thought.
Princeton University Press, 2005. ISBN 0-691-12009-9.

[10] HARLE, V. Ideas of social order in the ancient world. Greenwood Publishing Group
1998. ISBN 0-313-30582-X. s.

[11] HIMES, K. R. SOWLE CAHILL, L. Modern Catholic social teaching: commentaries
and interpretations. Georgetown University Press 2005. ISBN 1-58901-053-1.

[12] HORN, D. G. Social bodies: science, reproduction, and Italian modernity. Princeton
University Press, 1994. ISBN 0-691-03720-5.

[13] KAISER, W. WOHNOUT, H. Political Catholicism in Europe, 1918-45. Routledge,
2004.ISBN 0-7146-5650-X.

[14] MANOILESCU, M. Le siècle du corporatisme: doctrine du corporatisme intégral et
pur. Paris: F. Alcan, 1936.

[15] MORAVCSIK, J. M. E. Plato and Platonism: Plato’s conception of appearance and
reality in ontology, epistemology, and ethics, and its modern echoes. Wiley-Blackwell 2000. ISBN 0-631-22254-5.

[16] PIUS XI. Quadragesimo anno. AAS 23 (1931) 203.

[17] POPPER, K. R. The Open Society and Its Enemies. Princeton University Press 1971.
Ed. 5. ISBN 0-691-01968-1.
[18] SETON-WATSON, C. Italy from liberalism to fascism, 1870-1925. Taylor & Francis,
1967. ISBN 0-416-18940-7.

[19] SUTTON, M. Nationalism, Positivism and Catholicism: The Politics of Charles
Maurras and French Catholics 1890-1914. Cambridge University Press, 2002. ISBN

Vím, že jsem to tu zahltil, ale článek zatím nebyl publikován, takže jsem to měl z první ruky.
Nacionalističtí teológové mají spíše názor, že NS zneužil katolickou myšlenku korporacionismu. Diky tomu jej diskreditoval. Korporace ve fašistickych státech byli tvořené z hora a také povinně. Což korporativismus-křesťanský tvoří struktury zdola a na principu dobrovolného sdružování. Celkově se jedna o zcela odlišný koncept jak od kapitalismu tak od socialismu. Monarchie je vrcholem systému a zdola přirozeně se tvořící struktury –korporis.

No, neviděl bych to tak černobíle. To napsal člověk, který po přečtení s-p-c, stejně jako já, označil pisatele za obyčejné katolické fanatiky.

http://www.ceskatelevize.cz/program/10169759319-22.09.2009-04:10-2-po-hladine.html?online=1

Navíc si myslím, že migrace v takové podobě, jako dnes je důsledkem multikulti vizí. Demokracie v Tebou zmíněných zemích je od nepaměti, ale ponegřování je ruku v ruce s muslimským valem Evropy jen pár desítek let zpátky.

O invazi žlutého národa již předpověděla i Bible, ale opět se bez nás neobejdou. Jsou na Evropě ekonomicky závislí. Můžou vyrádět desítky “triček” za misku rýže, ale pořád je musíš mít komu prodat.

Tak nejprve já nenarážím, ale ptám se čemu nerozumím!!!
Muslimové již dávno sní o jednom velkém muslimském státě(ajatolláhu) od Frnacie až po Irán. Pokud se podívám na Francii a potažmo Německo, tak se jim to celkem dobře daří.
Myslel jsem, že multikulti je židovský experiment? Křesťanský asi moc né. Univerzálnost víry nemá nic společného s migrací.
Proč tedy Evropa nemá přirozený pud sebezáchovy? Minimálně navšívit “lékarnu”? Apatie nebo pseudosoucit nemůže být překážkou!

Zajímavý článek o kapitalismu najdete zde:
http://svobodnyprostor.wordpress.com/2009/09/26/ekonomika-narodne-socialistickeho-statu-1-dil/

Tak kdo byl na Svatovaclavsky manifestaci?

No ja tam byl a az tak pozitivne naladenej nejsem. S akci da se rict ze ano, ale s lidma ne. Kolem namesti jsem tam strasil uz od 12 odpoledne. Byl jsem tam sam jako vzdycky, protoze kamarady z nasich rad nemam diky tomu, ze z mesta, z kteryho pochazim je to s nacionalismem uplne na nule. A kdyz uz tam nejaky jsou, tak jen vozralove z hospody. Chovani nekterych ucastniku me doslova sere. Na akci bylo zakazano pit, coz se dodrzelo, ale pred akci se vesele popijelo v hospodach kolem namesti. Diky tomu vznikli zbytecny provokace policie, takze se ani nedivim, ze jim pak prisli zkontrolovat obcanky a dlouho je mezi sebou drzeli. Nekteri aktivisti si asi vazne serou do huby. Kricet multi-kulti nechceme atd. a bejt oblecenej v typickych hadrech od Vietnamcu, to je opravdu neco. Arogance a nadrazenost i mezi aktivistama mezi sebou me opravdu dostava. Zkuste se taky tvarit trosku jinak nez, kdyz jste zrovna vylezli z kriminalu. Temi vrazednymi pohledy fakt nikoho neprilakame. Takhle se dostanem leda do prdele a ne dopredu. O proti Nemecku jsme neskutecne pozadu.

Potesili me, ze dorazili i aktivisti z Polska a Svedska se svymi projevy. Jen skoda, ze Polaci nebyli skoro vubec slyset. Jinak Poalci pro nase aktivisty, ktery stale policie drzi ve vazbe vybrali 6000Kc.
Projevy vsech zucastnenich byly dobre. Kazdej nam rek neco jinyho.
Pri pochodu jsme potkali v parku asi bandu 20 cikanu…40 jich podle me urcite nebylo Samozrejme kriceli nejaky kraviny typu Antifa atd. nevnimal jsem je a sel dal. Potom nasledovali dalsi projevy a nakonec sbirka pro drzeny aktivisty z Cech tak i Polska, dohromady se vybralo 10 000Kc, coz si myslim ze je dobry. Celkove ucasnitku bylo podle mne tak 250.

S akci jsem spokojenej jen na pul….bohuzel. A co vy, kteri jste tam byli?

Za chyby v textu se omlouvam.