Tento článek je napsán k druhému výročí režimní agrese vůči politické opozici v Praze, a je věnován všem skutečným, politickým aktivistům a aktivistkám proti-režimní opozice, kteří v současné době sedí za mřížemi jen za své politické názory a víru v lepší svět.

  
  Terorismus vs politický aktivismus. Po poslední razii proti režimní opozici byly propuštěny na svobodu osoby, které měly údajně “připravovat útoky na elektrárny, únosy policistů a likvidaci vysoce postavených Židů”. Naopak, ve vazbě skončily osoby, u nichž zní obvinění – výroba a distribuce letáků a samolepek s protirežimní tématikou. Tedy disidentská aktivita.

  Pominu už obehranou písničku o srovnání před- a polistopadového režimu. V rámci svobody a demokracie se nezměnilo nic, vládne nám stejná totalita, ať už se samolibě nazývá jakkoliv. To už ale zainteresovaní lidé poznali a bezpečně vědí. Stejně tak to vědí i představitelé současného režimu. Jde o dokola se opakující, tisíce let starou politickou hru, vedenou mezi každou vládnoucí mocí a jejími politickými odpůrci.

  Pravidla této hry by měla být jasná oběma stranám. Žel, po narůstající síle a vlivu protirežimní opozice se v důsledku níže popsaných okolností dostaly všechny trumfy opět do rukou státní moci.

  Výsledkem tohoto zvratu je i ona tragikomická situace, kdy za mřížemi sedí lidé za pořádání koncertů, které policie oficiálně vyhodnotila jako zcela bezproblémové a ničím nepřekračující meze zákona, a za výrobu a distribuci samizdatových materiálů s protirežimní tématikou. A to ve státě, kde podle posledního průzkumu je s režimem nespokojeno 88 (osmdesát osm) procent obyvatelstva.

Stát naopak propustil všechny “zlé teroristy”, kteří měli údajně v úmyslu ničit, unášet a zabíjet.

  Ať na to má názor jaký kdo chce, je třeba si osvětlit pravou podstatu tohoto očekávaného a logického kroku ze strany státního režimu.

  Máme zde dvě skupiny, které můžeme zahrnout pod pojem “odpůrci režimu”. První skupina, politicky aktivní, je státu velice nebezpečná. Druhá skupina, dětinsky naivní, je státu velmi užitečná. Pokud budu chtít zlikvidovat skupinu první, použiji k tomu skupinu druhou. Když holandský anarcho-komunista zapálil v roce 1933 Říšský sněm, prokázal tím tehdejšímu režimu medvědí službu a činnost německé Komunistické strany byla u konce. Když se o měsíc dříve v Československu členové NOF pokusili o Židenický puč, došlo k následné diskreditaci této strany a k odsouzení jejího vůdce, gen.Gajdy. Když někdo vhodil zápalné lahve do oken jednoho vítkovského domu, byl tento akt skvělým důkazem o nutnosti zakázat Dělnickou stranu a zničit veškerou proti-režimní opozici v zemi, s čímž se také rychle začalo.

  Tato hra je běžnou součástí života mocných a jejich rivalů, a to už od dob pravěku. Měla by však na dětinskou naivitu a nedostatek rozumových schopností některých jedinců doplácet politická opozice jako celek i dnes?

  Asi každý z nás si jistě vzpomene na slavnou lednovou demonstraci v Plzni roku 2008, kdy očividně intelektuálně zaostalá individua – která se identifikovala s obrazem politické opozice á la TV Nova -, se rozhodla mediálně proslavit a pod hlavičkou NO “přijeli prostě za svobodu slova”..

  Adekvátní reakce však tehdy na sebe nedaly dlouho čekat. Došlo k oficiálnímu distancu od těchto na alkoholu závislých pomatenců a k osobnímu umravnění minimálně jedné z mediálních hvězd.

  Veřejný obraz každé skupiny se rovná obrazu jejího nejslabšího článku. Tento přirozený zákon je po staletí neměnný a měl by se vrýt každému do paměti.

  Stejně jako tehdy v Plzni splnily média své poslání a ukázaly národu, jak vlastně vypadá hnutí národního odporu proti současnému režimu, plní média i nadále své propagandistické cíle a se stejnou škodolibostí ukazují i dnes národu, jak vlastně vypadá opozice proti režimu. Viz Vítkov, viz Justice.

  Režim prostřednictvím médií vytváří přesný obraz svých politických odpůrců. Takový, jaký si přeje mít. To, že o nejnovějších vazebně stíhaných aktivistech PV a MD se občané prakticky nedoví, je rovněž přirozené a není se čemu divit. Je nadmíru komické domnívat se, že by vedoucí moc v médiích přiznala: “Ano, máme strach ze svých politických odpůrců, z jejich invence v oblasti propagandy a ze slov, které by mohli lidem otevřít oči, a proto je raději perzekvujeme a zavíráme do vězení..”

  Stát tedy logicky využije kopií figurek z Plzně, se siláckými řečmi v anonymních internetových diskuzích a se záběry, kterých veřejně sdílejí stránky jako YouTube stovky. Stačí zadat Krav maga.. A hned víme, že národní opozice je jen banda krvežíznivých, polodementních a všehoschopných teroristů, kteří budou dnes útočit na elektrárny a Židy, zítra na mateřské školky a pihovaté lidi.

  Tyto propagandistické a silně subjektivně laděné zprávy ovšem sledují s nadšením i individua podobná těm v Plzni, která asi už dnes zakládají nové drsné “Combaty” a “Justice”, a do deníčku si píší seznamy “všech, co sejmu”.

  Toto by si měli uvědomit lidé, co mají rozhodující hlas v osudu oficiálního obrazu národního odporu vůči současnému režimu, a nenechat se převálcovat režimem. Jen kvůli existenci slaboduchých jedinců, kteří tu byli a budou, ale kteří vždy poslouží tak významně režimu v boji s jeho nepřítelem.

  Dnes je situace o to horší, že se nejedná jen o dva samozvané mluvčí NO a nějaké blekotavé šarádní vystoupení pro mainstream.

  Asi by nebylo rovněž na škodu znovu si přečíst pár měsíců starý text nekonané přednášky od doktora Davida Dukea, který v ní přesně před tímto očekávaným zvratem důsledně varoval.
  
  

  
  
  Jak tedy vypadá situace dnes? Političtí aktivisté jsou za mřížemi, aniž by proti někomu neoprávněně pozvedli prst, nebo se dopustili ohrožování něčího zdraví či majetku. Paragraf 260 je bičem na všechny, kdož chtějí v demokracii projevit svůj svobodný názor. Ironicky jsou tak režimním “demokratickým hnutím politické korektnosti” potlačována práva a svobody člověka, jako je právo na svobodu slova a projevu, a právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

  Političtí aktivisté jsou vazebně stíháni na základě tohoto směšného paragrafu, který by je však měl ve skutečně demokratické společnosti chránit jako onu jinou skupinu osob, která je v tomto paragrafu zmíněna, jejíž práva jsou soustavně potlačována a omezována, a vůči níž je zde silná politická i mediální zášť.

  Na druhou stranu “teroristé”, tedy dětinsky naivní jedinci s uboze pokřivenou představou o fungování státního mechanismu a všech jeho pák, kteří – jako jiní psychicky labilní jedinci kdysi v Plzni – odehráli v médiích svou životní roli. Dopomohli tak režimu k ospravedlnění všech předešlých i budoucích ne zrovna korektních zásahů jednotek ÚOOZ vůči zatýkané politické opozici, a k ospravedlnění nutnosti vazebního stíhání vybraných aktivistů za zajišťování občerstvení na koncerty a za výrobu a lepení politicky laděných samolepek.

  Do budoucna je tedy třeba začít mimo politickou činnost také s přísnou činností osvětovou, uvnitř vlastních řad. A to takového rázu, aby excesy těch nejprimitivnějších “příznivců” byly omezeny na nejnižší míru nebo úplně eliminovány, a aby veřejnost měla na očích také někoho jiného, než jen vybrané stádo mediálně přitažlivých, “akčních” nýmandů.

  To, že ještě ani dnes nechápe pár lidí smysl a sílu mediální propagandy, je smutné. A je rovněž smutné, vidět některé jedince rozčilovat se na veřejných fórech, proč se občané po shlédnutí večerních zpráv okamžitě nestali našimi sympatizanty.

  Ono je lepší začít s kritikou u sebe. Sebereflexe nebyla, není a nebude nikdy na škodu. Až se sami začneme vypořádávat s našimi, či k nám se hlásícími nejslabšími články, kdekoliv a kdykoliv, bude se úměrně tomu zvyšovat autorita proti-režimní opozice jako celku a bude růst její celospolečenská úroveň a síla. V armádě se této nezbytné činnosti říká prosazování disciplíny. Posiluje to morálku i celkový obraz jednotky. A jedině s disciplinovaným mužstvem se dá veřejně usilovat o politickou moc..
  
  
PS: Pokud je disciplína, jsou i výsledky..