V minulých úvahách bylo vyvráceno, že by demokracie, anarchismus a komunismus byly schopné pozitivně utvářet lidskou společnost. Dnes nás bude zajímat, zda současný systém, kapitalismus, nemá podobný defekt. Je tedy vhodný pro lidskou společnost? Dokáže kapitalismus zajistit její přežití a zdravý vývoj?

  Obecně o kapitalismu můžeme říci, že jde o ekonomický systém volného trhu. Tedy o formu přirozeného zápasu silnějšího jedince o vlastní přežití v drsných podmínkách konkurenčního boje, implantovanou do tržního mechanismu liberální ekonomiky.

  Přirozený zápas o přežití nejsilnějších by měl být každému rozumně uvažujícímu člověku sympatický. Zvlášť je-li v opozici k anarchistickým či komunistickým idejím vyzdvihování a protěžování slabšího a neschopnějšího elementu, na úkor toho silnějšího. Ale pozor – v tomto případě konkurenčního boje se nejedná o žádný druh humanismu. Nejde zde ani o zachování přírodního principu evoluce, o zachování přirozeného prostředí života na Zemi. Ekonomický systém volného trhu je založen na jediné myšlence. Dosáhnout na něm co největšího podílu ze zisku.

  Pokud někdo studoval příčiny a projevy zlaté horečky, potom pro něj pochopení podstaty kapitalismu nebude nijak složité. Je to stejně slepá honba za mamonem úspěchu, bohatství a moci. Kapitalismus je sobecký a bezohledný.

  Morální hledisko v kapitalismu neexistuje. Ve silné touze dosáhnout pomíjivého štěstí platí neohlížet se napravo ani nalevo, hnát se doslova přes mrtvoly, neznat vlastního bratra. Narozdíl od zlaté horečky, která přetrvá maximálně v řádech několika málo let a končí se stále menší výnosností těžby, se kapitalismus snaží udržet nekonečný aparát touhy a naděje při dobývání a navyšování nadstandardních finančních příjmů. K tomu slouží volný trh, úroková politika bankovního sektoru a spekulace na burze. Podnikatelé, finanční instituce a burzovní spekulanti se snaží na práci a výkonech ostatních vytěžit pro sebe co nejvyšší kapitál.

  Pro snadnější pochopení jeho fungování je kapitalismus třeba představit jako soubor určitých procesů, navzájem propojených a podporujících se.

  Prvním procesem kapitalismu je aktivismus a nasazení podnikavých a silných jedinců. S vlastními nápady, s odvahou a odhodláním je realizovat; ti začínají podnikat a rozjíždí vlastní živnost.

  Druhým procesem je lichva. Každý z nás už někdy viděl inzeráty na rychlé půjčky. Někdo, kdo může určitou část peněz postrádat, nabízí půjčku člověku, který peníze nutně potřebuje. Za nemalý úrok a hrozbu ztráty upsaného majetku v případě platební neschopnosti. Říkáme tomu lichva a onomu hodnému věřiteli, který tak dbá o dobro svého dlužníka, lichvář. Moderní lichva, systém půjček, je alfou a omegou celého kapitalismu. Obyčejný člověk potřebuje lichváře, aby dosáhl alespoň částečně snu prezentovaného v médiích – šťastný život otroka konzumu. Podnikavý jedinec potřebuje lichváře a jeho úročené investice na “rozšíření výroby”, aby mohl být v kapitalismu konkurenceschopný. A stát potřebuje lichváře, aby mohl vůbec plánovat svůj rozpočet. Bankovní sektor západní civilizace dnes provádí profesionální – nejkomplexnější a zákonem povolenou – lichvu na světě. Ta úspěšně parazituje na lidské píli, aktivitě a odhodlání svým odpudivým úrokovým otroctvím.

  Třetím procesem v kapitalismu je burzovní spekulantství. Burzovní trh připomíná sázkovou kancelář, která denně nabízí neuvěřitelné kvantum sázkových příležitostí pro nadšené hazardní hráče. Pokud je náš aktivní a odhodlaný podnikatel nespokojený s lichvou bankovního sektoru, může získat finanční prostředky na burzovním trhu. Nechá burzovními bookmakery ocenit svou společnost a vydat určité množství akcií s příležitostným kurzem/cenou. Sázející investoři poté vkládají peníze na takto ohodnocené sázkové příležitosti – kupují akcie daných subjektů. Začínající kapitalista tak získá finance na další podnikání.

  Stejně jako u sportovního sázení, i při spekulaci na burze se nákupem a prodejem akcií jednotlivých subjektů/sportovních příležitostí ovlivňuje jejich hodnota/kurs. Tak jako se u jednotlivých sportovních příležitostí v průběhu sázení mění podle nabídky a poptávky hodnota kurzu, ovlivňuje (sice zcela opačným směrem) nabídka a poptávka na burze i hodnotu akcií. Při vyšší poptávce po akciích jejich hodnota stoupá a imaginárně se tak zvyšuje i kapitál subjektu. Zároveň se majitelům akcií zhodnocují vložené investice. Hodnota akcií samozřejmě roste i s dobrými ekonomickými výsledky daného subjektu. Pokud tedy burzovní hráči vsadili na dobrý tým (koupili akcie dobrého subjektu), který prosperuje a navyšuje tak svoji hodnotu, vyhrávají s každým dalším zdražením akcie. Pak už záleží na každém sázkaři/burzovním spekulantovi, kdy a s jakým ziskem akcie prodá.

  Někdo by teď mohl říct: Skvělé! Výborně a spravedlivě nastaveno, zlatý kapitalismus!.. Realita je ovšem, jak už to tak bývá, trochu jiná.

  Představme si opět klasický hazard. Fotbalový zápas, sázení a chuť získat velké bohatství. Můžeme riskovat hodně, ale také můžeme riskovat málo. Proč třeba nenabídnout rozhodčím štědrý úplatek, a nevsadit na vítězství námi zvoleného konkrétního týmu? Výhra bezpečně pokryje náklady vynaložené na úplatek a zároveň zajistí vysoký zisk. Jak jednoduché. Podobně to funguje i v burzovním spekulantství. Sázkař, tedy zástupce vysoce postavené finanční lobby, obchází rozhodčí/státní zákonodárce a nabízí výměnou za informace a prosazení určitých koncepcí štědré úplatky. Konečný zisk z vyhrané sázky/prodeje akcií vrátí vložené investice několikanásobně.

  Hodnoty akcií se mohou uměle nadhodnocovat či podhodnocovat, podle zákulisních intrik a vlivu movitých zákazníků. Stačí vhodně lobbovat nebo napsat šikovnou zprávu do nejčtenějších novin..

  Ale existují i spekulace méně nápadné, ovšem s horšími následky. Příklad s akciemi byl pouze pro pochopení obecného principu obchodování na burze. V praxi se ovšem jedná o mnohem složitější a na první pohled nepřehlednější shluk nabídky a poptávky. Na burze se neobchoduje pouze s akciemi. Jsou zde obchodovatelné státní dluhopisy, podílové listy, investiční kupóny, burzovní indexy, komodity atd. Z těchto spekulací žije celý kapitalismus.

Burza je místem, kde spekulace ovlivňují ceny veškerého obchodovatelného zboží v kapitalistickém světě.

  Ale právě spekulace, a s ní nevyhnutelně spojená řízená manipulace při nadhodnocování a podhodnocování cen, vede často k velkým výkyvům ekonomiky. Žel, s katastrofálním dopadem na nejširší vrstvy obyvatelstva.

  Příklad z poslední doby. Protože ve finančním sektoru protékají obrovské částky, je dohled na spekulace velmi nesnadný. Na americkém trhu s nemovitostmi se léta obchodovalo s uměle nadhodnocenými hypotečními úvěry (investiční a hypoteční sektor na burze spekuloval s poskytnutými klientskými úvěry/půjčkami), dokud nedošlo koncem roku 2007 ke splasknutí spekulativní nadhodnocené bubliny a pádu cen realit zpět na tržní hodnotu. Následkem toho ovšem přišly finanční instituce vlivem svých předchozích spekulací o stamiliardy dolarů. Dvě nejvíce zasažené hypoteční agentury, Fannie Mae a Freddie Mac, v té době zajišťovaly objem hypotečních úvěrů (měly je oficiálně zapsané na kontech) v závratné hodnotě zhruba 5 tisíc miliard dolarů.

  Spekulace v této rovině se ovšem už dějí uměle, za využití vlády a médií. Vláda vybízí občany k nákupu nemovitostí a média přinášejí zprávy o tom, jak úspěšně trh s realitami roste, a jak výhodný pro investice tedy je. Akciové společnosti Fannie Mae a Freddie Mac nebyly založené nikým jiným, než americkým státem. Aby obě agentury nezkrachovaly a neohrozily ještě více stabilitu trhu a burzovního spekulantství, vložil do nich na podzim roku 2008 americký stát 200 miliard dolarů. Z peněz daňových poplatníků.

  Následky spekulace a obohacování se jedné skupiny na úkor ostatních jsou však horší. Kapitalistická ekonomika je dnes burzou globálně propojena. Krize ze spekulací v USA tak zasáhla i ostatní trhy ve světě. Kvůli hazardu burzovních sázkařů a lichvářským ziskům z úroků hypotečních úvěrů přišly miliony lidí o zaměstnání, úspory, a v Americe mnoho z nich i o dům nad hlavou. Opakuje se tak situace z krachu na burze z přelomu 20. a 30.let minulého století.

  Burzovní spekulace je tedy politiky oficiálně povoleným a zneužívaným hazardem, který nezodpovědným riskováním profesionálních sázkařů ovlivňuje osudy miliard lidí na Zemi.

  Asi každý si nyní položí otázku: Proč vlády kapitalistických států tento hazard trpí? Odpověď je jednoduchá. Více než morálka a osudy obyčejných lidí zajímá politickou elitu v kapitalistické společnosti finanční zisk. Není nic lehčího, než se jako člen vlády, či státního zákonodárství dostat k zákulisním informacím a úmluvám, díky nimž si přijdete při sázení na burze k zajímavým milionovým výdělkům. V USA takto spekuluje celá garnitura, zodpovědná za vývoj společnosti – od federálních politiků po mediální magnáty. Zbytek kapitalistického světa na tom není nijak lépe.

Ale ani to není hlavní důvod kritiky kapitalismu. Spekulace je v podstatě jen jeho důsledkem.

  Vraťme se však k lichvě. Řekli jsme si, že je alfou a omegou celého kapitalismu. Profesionální lichváři, bankovní sektor, poskytují zájemcům úvěry, za nemalý úrok a hrozbu ztráty upsaného majetku v případě platební neschopnosti.

  Lichva v našem prostředí existuje velmi dlouho. Už před tisíci lety se po boku evropských vladařů objevují lichváři, královští věřitelé, kteří panovníkovi poskytují investice na expanzi jeho vlivu za hranice říše. Žili z úroků, vyplácených z válečných kořistí nebo z daní lidu. O původu těchto lidí víme. Dávné historické prameny ještě nejsou zcela cenzurované, a o etnicitě lichvářů se v nich bez okolků píše. Zřejmě ne náhodou je anglický lidový výraz pro vybírání daně, vymáhání či exekuci – “levy”. Levy či Levi je jedno z nejběžnějších židovských jmen.

  Tehdy to byl ovšem panovník, který se většinou zodpovídal za upsání dluhu a pokud byl poražen či zabit, odešel lichvář s prázdnou. Dnes je situace jiná.

  Nebudeme tu spekulovat, čí zájem byl na tom, budovat od 17.století tzv. demokratické republiky. Faktem ovšem je, že se politika finančnictví vůči nově vznikajícím státům podstatně lišila. Vznikaly moderní banky, které měly od 18.století obrovský vliv a poskytovaly půjčky po celé Evropě. Půjčky státům, které nyní vyřizovala volená vláda, už nemohly být ohrožené panovníkovou smrtí. Moderní stát přijal roli instituce, která přes možné změny panovníků a vlád bude dále nucena splácet lichváři jeho půjčku i s úroky. Za tímto účelem se začaly vydávat státní dluhopisy. Státní dluhopis je cenný papír, který zajišťuje svému majiteli pravidelný lichvářský příjem z úroků z hodnoty dluhopisu. Dluhopis je většinou vydáván na pevně stanovenou dobu, na jejímž konci se majitelům dluhopisu vrací nákupní cena.

Vedoucí činitelé státu se tak zbavili přímé zodpovědnosti za půjčovaný kapitál.

  Postupně, od konce 17.století, kdy byl v Anglii vydán první dluhopis, se začíná měnit tvář Evropy. Banky se modernizují. Ustanovují se nové “demokratické” státy. Je rušeno feudální nevolnictví. Z propuštěných nevolníků se stává dělnická třída a je znovu zotročena, tentokrát v zájmu majitelů vznikajících manufaktur a továren. Ty předznamenávají prvopočátek průmyslové revoluce a nástup kapitalismu. Vznikají první moderní burzy, na kterých se obchoduje s akciemi obchodních společností. Banky v rukou rodiny Rothschildů se stávají počátkem první poloviny 19.století dvorními věřiteli vlád v německých zemích, Rakousku-Uhersku a v Anglii. Ať vyhlásí válku kterákoliv z těchto třech zemí, z půjček na vybavení armády, vedení války a z následných reparací u poražených států bude těžit jedna a tatáž mezinárodní rodinná banka. Státní dluhopisy celý kontrakt lichvářských půjček pojistí.

  Hospodářství nových států je založeno na zahraničním obchodě, převážně s koloniemi. Demokratické, kapitalistické státy jsou však drahé na svůj provoz a tak postupem času narůstá hodnota státního dluhu. Jako v běžném životě obyčejný chudák, i stát se postupně zamotá do osidel úrokového otroctví profesionálních lichvářů finančního sektoru. Výsledkem je známá situace, kdy si chudák i stát půjčuje nové peníze, aby jimi mohl zaplatit starý dluh.

  Podle údajů americké CIA z roku 2009 je mezi dvaceti nejzadluženějšími státy světa osmnáct z kapitalistického “Západu”, jimž vévodí USA a Velká Británie. Oba s dluhem pohybujícím se okolo deseti tisíc miliard dolarů. Do této dvacítky se vešly ještě Rusko a Čína. Česká republika má “zanedbatelný” dluh, necelých třináct set miliard korun. (ZDE)

  Tím ovšem zádrhely nekončí. Nejenže stát nemá šanci vymotat se v kapitalismu ze svých dluhů; stát nemá v demokracii ani právo vydávat vlastní peníze. To zajišťuje centrální banka státu. Ta řídí jak burzovní spekulace a hodnotu národní měny, tak emisi (vydávání) peněz. Je zajímavé, že například anglickou centrální banku Bank of England v krizi 1825-26 zajišťovala penězi právě tamní větev Rothschildů; tato rodina měla rovněž od roku 1852 do poloviny 20.století pronajatou anglickou mincovnu na výrobu peněz. Jen dodejme, že Anglie byla v 19.století stejný kapitalistický magnát, jakými jsou dnes USA. Její vliv zahrnoval více než dvě třetiny světa.

  Ohledně centrálních bank není od věci uvést výrok kongresmana Wrighta Patmana (předseda sněmovního Výboru pro finanční sektor, v letech 1965-75), reflektující vzájemný vztah americké centrální banky (FED) a státu:

  Dosud ještě nikdo – s použitím logiky a rozumu – nedokázal obhájit, proč si federální vláda půjčuje svoje vlastní peníze.. Věřím, že nadejde čas, kdy lidé budou žádat, aby se to změnilo. Věřím, že v této zemi nadejte čas, kdy (lidé) mě a ostatní spjaté s Kongresem obviní, že tu nic nedělajíc sedíme a necháváme pokračovat tento idiotský systém..

  Nejen závislost na úrokovém otroctví, ale i nemožnost vydávat vlastní peníze a nutnost je za provizi získávat od centrální banky, jsou hlavními zamyšleníhodnými paradoxy moderních “svobodných, demokratických a nezávislých” kapitalistických států.

  Právě nyní asi může člověk začít chápat, co Hitler mínil nutností vymanit se z úrokového otroctví mezinárodního kapitálu. A nyní může člověk také začít chápat, proč a kým byl a dodnes je tolik nenáviděn a špiněn.

  Je tedy pro zdravý rozvoj lidské společnosti a pro zajištění její budoucnosti nejrozumnější cestou lichva a hazard? Má být pro člověka životním cílem honba za penězi a majetkem? Jsou sobectví a hrabivost pro národ a stát těmi nejlepšími výchovnými vlastnostmi?

  Bylo řečeno, že kapitalismus funguje na principu boje silných jedinců o přežití. Tento přírodní zápas však neprobíhá za vidinou prospěchu konkrétního lidského společenství, ze kterého kapitalista vzešel. Politika nepomáhá člověku při zajištění jeho pozitivního vývoje a přežití. Současná politika, současný systém, kolaboruje s kartelem mezinárodních lichvářské oligarchie finančního sektoru. Byla usměrněna na cestu pozitivního vývoje a přežití ekonomiky volného trhu a na ní závislé konzumní společnosti.

  Obhájce kapitalismu může namítnout, že nikdo nemusí být nešťastný. Každý má v kapitalismu přeci příležitost dokázat, co v něm je, co umí, co dokáže. Má příležitost naplno využít svůj rozum a své schopnosti. Ano. Ale kapitalismus nesleduje člověka jako součást přirozeného celku, s daným historickým vývojem. Vnímá ho jako individualitu. Individualitu, která má dovoleno v konkurenčním boji vykořisťovat i členy své rodiny. Která může přivést na mizinu vlastní rodiče, která může připravit o práci a tedy i o životní jistotu své sourozence. Individualitu, která může svým bezohledným zvyšováním obchodní bilance likvidovat přirozené prostředí svých dětí.

  Kapitalista si nepřipouští existenci pokrevních soukmenovců – rodinu, ve které vyrůstal. Jeho jediným zájmem je udržet ziskovost vlastního podnikatelského subjektu, bez ohledu na potřeby zbytku společnosti. Jednání individuality v kapitalismu směřuje ve svém principu k rozvratu tradice soudržnosti rodinného společenství, k rozvratu národa. Místo, aby silní a schopní jedinci stáli v čele ostatních a vedli je jako vůdci smečky k lepší budoucnosti, nutí je kapitalismus v konkurenčním boji nenávidět a nemít soucit s ostatními členy vlastní rodiny. Čech tedy klidně vyhodí na ulici Čecha. Připraví ho o práci, o živobytí. Nechá ho napospas beznadějnému osudu. To je kapitalismus. Zadlužený stát je pak lichvářem poslán, aby propuštěnému platil podporu.

  Místo, aby se trh přizpůsobil člověku, přizpůsobuje se člověk trhu. Místo, aby se člověk cítil součástí lidské společnosti, je nucen cítit se jako součást společnosti obchodní. Nacionalismus je tvrdě potlačován, multikulturalismus je veleben. Ve firmě ani na trhu nesmí existovat rasismus, je pro zaměstnaneckou politiku kapitalismu neproduktivní. Místo prosazování opravdového humanismu a zkvalitňování člověka se prosazuje finanční závislost a zlepšování podmínek mezinárodního obchodu.

  Rolí státních vlád v kapitalismu je udržet na uzdě projevy citů ve společnosti. Udržet na uzdě sociální, etnické a náboženské problémy. Aby masy nespokojených neohrozily stabilitu volného trhu a burzovních spekulací. Ve vládách kapitalistických států se od počátku ocitli tzv. parlamentářští demokraté. Bezideoví, bezcharakterní a proto nejlépe korumpovatelní politici. Vždy loajální k profesionálním lichvářům a systému volného trhu. Vždy ochotní použít bezpečnostní a armádní složky k zajištění stability. Stability pro obchod, pro burzu, pro lichvu.

  Svět se mění na jednu velkou obchodní korporaci, v níž se točí peníze ve prospěch lichvářů. Stát jako dlužník a člověk jako výrobní jednotka jsou odstaveny na vedlejší kolej. Oba zneužíváni, oba vykořisťováni.

  Vhodný politický systém musí v člověku vidět prioritu a trh pouze jako podpůrný prostředek. Kapitalismus ale vytváří pravý opak. Prioritu vidí v trhu a člověka jako podpůrný element, nahrazovaný roboty. Kapitalismus apeluje na nejnižší pudy člověka, aby utržil ty nejvyšší zisky. Z lidí se stává bezduché stádo otroků, závislých na konzumu a velmi laciné zábavě. Zdravý rozum – nejvzácnější dar na světě – je v zájmu finanční oligarchie a politické korektnosti systematicky degradován.

  Tento postup kapitalismu je nepřípustný. Člověk by měl využít svůj rozum a nesobecky, solidárně jednat ve prospěch svého společenství, ve prospěch rodiny, z níž pochází. Má se snažit, aby ji svou pílí a svým umem zajistil do budoucna přežití a zdravý rozvoj. Člověk má pomáhat člověku, v souladu s přírodními zákony. Má své rodině zajistit důstojný domov. Stát, na nějž by byli všichni členové homogenní společnosti hrdí.

  Kapitalismus tedy budoucnost a pozitivní vývoj člověka nikdy nezajistí. Soubor všech jeho procesů tvoří dohromady ten nejhorší a nejméně vhodný systém pro lidskou společnost všech dob. Sobectví je nadřazováno solidaritě, vlastní prospěch je vyzdvihován nad prospěch společný. Pomíjivý zisk je vytyčeným cílem kapitalistické společnosti. Namísto kvalitativního rozvoje lidských schopností.

………

Je však možné zajistit budoucnost a zdravý vývoj lidstva národním socialismem?
O tom zase příště..