Minulá esej o dějinném významu autorit v konání lidstva položila základ k dnešnímu definitivnímu vyvrácení jak anarchistických, tak hlavně více jak stopadesátiletých komunistických myšlenek, kterým se budeme věnovat. Ač by se z dosud značného zájmu intelektuálních kruhů o ně mohlo zdát, že samotné marxistické teorie musely být nadčasové hodnoty a výborně argumentačně zpracované, opak je pravdou.

  Co je marxismus? Myšlenky Marxe se dají prostým způsobem charakterizovat jako odpor ke kapitalismu, který vykořisťuje dělníka tím, že jej okrádá o nadhodnotu jeho práce. Dělník podle Marxe nedostane zaplaceno za celou hodnotu své práce, nýbrž jen za její část, zatímco zbytek peněz si kapitalista při tvorbě ceny výrobku sobecky přivlastní do své kapsy. Stále větší růst konkurence a tedy i nutnost vyrábět levnější výrobky podle Marxe povede k tomu, že kapitalisté budou snižovat ceny výrobku a zároveň i vyplácet dělníkovi stále méně a méně peněz, zatímco nepřestanou dělníka o onu “nadhodnotu” práce okrádat. Dělník se bude se stále nižším platem potýkat s hranicí hladu a bídy a nakonec tento neutěšený stav povede podle Marxe k tomu, že dělnický proletariát povstane a se svými vykořisťovateli zatočí. Marx i anarchisté (kteří se až do tohoto bodu s marxisty shodují) nevidí jediné řešení problému, než násilnou, krvavou revoluci. K ní obě strany neustále vyzývají.

  Zde je třeba připomenout fakt, že Marxovy výše zmíněné teorie byly vyvráceny už za jeho života. Marx nikdy nechtěl pochopit, že ceny na trhu řídí vztah nabídky a poptávky. Teorie nadhodnoty při utváření cen výrobku a výše platu dělníka, na které byl postavený celý marxismus, se nepotvrdila a Marx ji sám nikdy nebyl s to dostatečně obhájit. Navíc se za jeho života zvýšila poptávka po dělnické síle, zvýšila se kvalifikační hodnota dělníků a tedy rostla i jejich hodnota práce – dělník byl odměňován lépe. K žádné spontánní revoluci dělníků, kterou Marx rovněž předpovídal, tedy nikdy nedošlo.

  Ale zpět k vizionářství Marxe. Kapitalistou vykořisťovaný dělník (podle Marxovy teorie nadhodnoty) při násilné revoluci “eliminuje” vykořisťovatele a osvobodí se tak od svého otroctví; diktatura dělnického proletariátu (marxistická definice následné vlády osvobozených dělníků) zakročí v novém státně-právním útvaru proti buržoazii (střední a vyšší střední třída – “maloměšťáci” a “zbohatlíci”), rolníkům (kulaci), šlechtě (feudálové), a samozřejmě proti reakcionářům (reakce – kontrarevolucionáři); soukromé výrobní prostředky (půda, nemovitosti, stroje, ale i potraviny a vůbec veškeré přírodní bohatství) se stanou společným majetkem dělnického proletariátu. Fungování nového státně-právního útvaru diktatury dělnického proletariátu a jeho úspěšné aplikování centrálně plánovaného (vědeckého – označení přímo od Marxe) řízení tohoto státního útvaru – socialismu/dělnické demokracie – přivede celou beztřídní společnost, zbavenou třídních nepřátel a reakce, do ráje zvaného komunismus.

  Na rozdíl od marxismu anarchisté vylučují mezidobí diktatury proletariátu, jejich představa dějinného vývoje lidstva počítá po násilné revoluci s okamžitým nastolením komunismu, kterému však anarchisté říkají anarchismus.

  Zde opět musíme připomenout důležitý fakt. K fungování socialismu (mezidobí před komunistickým rájem) je třeba podle Marxe “vědeckého” řízení státu – vědeckého komunismu. Tedy centrálně plánované hospodářství. Protože však hospodářství odjakživa funguje na přirozeném vztahu nabídky a poptávky, nelze celý trh uměle naplánovat. Můžeme jej maximálně koordinovat. Navíc, dělník jen těžko může rozumět ekonomickému inženýrství, takže s vládou “dělníků” Marx ve svých teoriích trochu podváděl.

  Koho by zajímal praktický vzhled výsledného komunismu/anarchismu, ať si přečte ruské příběhy Neználka z Kvítečkova a ostatních malíčků; lepší a detailnější popis komunistické/anarchistické vize asi neexistuje. Ráj, ve kterém jsou všichni hodní, všichni ochotně pracují ve svých středně velkých komunitách, aniž by k tomu byli někým nuceni, kde všechno je všech a nikdo nemá ničeho nedostatek. Kde neexistuje nadvláda a útlak jednoho človíčka nad druhým, kde všechny drobné spory všichni společně rozumnou řečí rychle vyřeší. Kde každý koná podle svých schopností, ale ze společného bere podle svých potřeb..

  Mimochodem, poslední věta je oficiální definicí komunismu. Asi všichni známe mentalitu určitých etnik, které už ve své vlastní realitě v komunismu žijí. Praxe by tedy byla taková, že to, co tato etnika nevytvoří, ale zato si ze společného dvojnásobně vyberou, musí za ně někdo znovu dovytvořit. Anarchokomunisté tedy sice nebudou pod útlakem fyzické autority, budou ale pod útlakem psychického vydírání nepřizpůsobivých. A vzhledem k tomu, že v komunismu/anarchismu nelze omezovat něčí osobní svobodu, nelze omezovat něčí osobní potřeby a nelze někomu něco nařizovat, změní se vysněný ráj na stereotypní starost o vyživování parazitů. Tak, jako se v to samé změnila demokracie.

  Ale zpět k Marxovi. Jak už bylo napsáno v předešlých úvahách, utopické pohádky má rád každý člověk. Vždyť vyprávění o posmrtném ráji, kde je všeho dostatek a kde se všichni mají dobře, oslovuje lidi na Zemi už tisíce let. Stále existují náboženství a různé sekty, ke kterým se hlásí mnoho a mnoho lidí, jen aby se dočkali příchodu svého “spasitele” – ať už v podobě božího syna, či mimozemského korábu, který je odnese k věčnému štěstí.

  V podobného mesiáše se pasoval i Marx a vytvořil tezi o cestě k pozemskému ráji, ke kterému se všichni vykořisťovaní nešťastníci mohou dobrat ještě za svého života. Ve slepé vidině nikdy nekončícího přídělu kaviáru a šampaňského, života bez zamračeného šéfa a vykutáleného politika, života bez povinností a zodpovědnosti, se milionům frustrovaných lidí objevila naděje na dokonalý život podle vlastních představ. Dokonalý život, jemuž ovšem nebudou muset obětovat individuální námahu a nasazení. Tedy vlastnosti tolik potřebné ve světě řízeném přírodními zákony evoluce, kde v boji o holý život vítězí jen ten nejschopnější.

  Je ale komunistická/anarchistická představa života společnosti alespoň trochu reálná? Může fungovat lidská společnost na celé zeměkouli v praxi tak, jak jej popsal u človíčků-malíčků spisovatel Nosov?

  Samozřejmě, že nikoliv. Nejsme pohádkové bytosti, nejsme výmyslem konkrétní lidské mysli. Jsme lidé, živí tvorové, jsme součástí obrovské říše Přírody a Vesmíru. Máme v sobě geny, které v nás udržují přírodní instinkty, stejně jako v našich už stovky let ochočených domácích mazlíčcích. Můžeme tyto geny a instinkty potlačit výchovou a zákony, nikdy ale nezabráníme jejich úplnému odstranění. Člověk se tedy vždy bude přirozeně chovat jako každý jiný živý tvor, podle vrozených genů a přírodních instinktů.

  V dřívějších úvahách o anarchismu a demokracii jsme si uvedli nevyvratitelný argument známého střetu hodných beránků a zlých vlků. Ten jasně degraduje veškerou snahu o vysvětlení, že lidé se k sobě i bez autorit budou chovat hezky, a že zlo už nikdy nespatří světlo světa. To samozřejmě nezajímá vypočítavé a bezcharakterní jedince, kteří se díky výrazně vyššímu intelektu takovým představám smějí a důvěřivost naivních lidí trestají. Tomuto argumentu o střetu dobra a zla se propagátoři komunismu snaží bránit tím, že diktatura proletariátu údajně společnost umravní na únosnou míru. Jak toho umravnění ale dosáhnout? To je věčné dilema komunistů, ale i anarchistů, dodnes přirozeně zatím nevyřešené.

  Malou naději mají zasnění idealisté z okruhu sociálních demokratů, kteří se oddělili od marxistických myšlenek násilné revoluce a chtějí komunismu dosáhnout demokratickou cestou. Sociální demokracie a její politické vedení však už před sto lety předpokládaně zamrzly na mrtvém bodě a staly se jen další parlamentní partají, která nabízí svůj ideový produkt za kapitál hlasů občanů, na obchodním trhu volebního klání světa demokracie.

Lze tedy komunismu/anarchismu vůbec někdy dosáhnout?

  V mé poslední úvaze bylo dokázáno, že to jsou autority, kdo udává lidským dějinám směr a charakter cesty. I když komunismus s anarchismem striktně odmítají a potírají existenci autorit, jsou to pro tyto politické ideje paradoxně právě autority, které vymýšlejí způsoby, jak komunismu/anarchismu dosáhnout. Důkazem a zároveň jasným vyvrácením jakékoliv možnosti vytvořit anti-autoritářskou anarcho-komunistickou společnost, jsou známé autority jako Marx, Lenin, Trockij, Stalin, Mao Ce-tung, Castro, Che Guevara, Pol Pot, Kim Ir-sen. Vždy to bude jeden člověk, jedna autorita, kdo bude říkat, jak a co se má dělat. V cestě za komunismem, i na jejím konci – v údajném komunismu/anarchismu.

  I z pěti a půl anarchistů v ČR je pět a půl věčně rozhádaných autorit – každá s vlastním pohledem na cestu, kterou se ubírat. Proč všichni nespolupracují společně, rovnostářsky, anarchisticky? Že by to prakticky nefungovalo?

  Myšlenka nestvořila člověka, myšlenku stvořil člověk. Komunismus, respektive anarchismus tedy nezajistí morálně bezúhonného občana a mír na Zemi. Umravněného člověka a mír na Zemi zajistí pouze síla a schopnosti lidské autority. Anti-autoritářství a vyzdvihované rovnostářství je tedy samo o sobě nelogické, nereálné a tedy i naprosto nepřijatelné pro vizi budoucího života lidstva a kooperace lidské společnosti. Přirozenost autorit je nezrušitelná. Komunismu nebo anarchismu lidstvo natrvalo nikdy nedosáhne.

Budoucnost, a ani zdravý vývoj člověka tedy komunisté/anarchisté nezajistí.

Je však možné zajistit budoucnost a zdravý vývoj lidstva kapitalismem? O tom zase příště..
  
  
PS: Součástí této úvahy byl ještě jeden text, který měl rovněž poukázat na syrovou skutečnost demagogie komunistů/anarchistů, a na velmi názorném příkladě vysvětlit praktiky používané k prosazování jejich idejí. Vzhledem k jeho rozsáhlosti však vyjde samostatně, v co nejbližší době.