Mnoho otázek se mi honí hlavou, když sleduji narůstající totalitní moc dnešního režimu a jeho arogantní, pokrytecké chování vůči nám, jeho kritikům. Nechceme se spokojit se zaběhlými pravidly mocných, které ovlivňují životy nás všech. Nás – českých občanů.

  Kritikům dnešního režimu, mezi něž se počítám i já sám, se nelíbí způsob určování práv a svobod českých občanů tímto režimem, a jak jsou následně v praxi uplatňovány.

  První otázka zní, zda by někdo z představitelů a tvůrců současné totalitní politiky dokázal skutečně definovat výraz, za kterým se dnešní režimní nomenklatura schovává, a kterým se při prosazování totalitárních praktik zuřivě ohání. Tím výrazem je dnes už víceméně zprofanované slovo demokracie.

  Demokracie znamená v překladu vládu lidu. Má jistá pravidla, stanovená státní Ústavou, jejíž součástí je i Listina základních práv a svobod – tedy jakási bible všeobecné světové demokracie. V současné době se naše tzv. demokracie nachází v útlumu, neboť dochází k soustavnému porušování těchto rádoby nedotknutelných, Ústavou zaručených práv a svobod jednotlivého člověka, a společnosti celkově.

  Dokáže tedy někdo ze současných zákonodárců, volených zástupců lidu, vysvětlit definici oné demokracie, které údajně slouží a kterou tak plamenně vzývají, pakliže realita skutečné, Ústavou a Listinou základních práv a svobod definované demokracie je od té jejich na hony vzdálená? Dokáže někdo ze současných vládnoucích soudruhů předstoupit před nás, obyčejné lidi, a pomocí logiky a pravdivých argumentů v diskuzi se svými kritiky obhájit současné kroky vlády? Aby nám všem předvedl fungování demokracie a její svobodnou diskuzi v praxi?

  Současné praktiky našeho státu totiž vedou očividně k opačnému významu demokracie – tedy k omezování práv a svobod českých občanů a české společnosti.

  Jistě. Nyní někdo přirozeně namítne: “Bože, ten nácek zase kecá. Ohání se právem, svobodou a demokracií a sám by nás chtěl nejraději přivázat ke stromu a mlátit řetězem. Jen ať mu dají, jen ať ho zavřou, až zčerná!”

  Takovéto reakce jsou časté. A je to dobře. Ukazuje to, že lidem nechybí ještě cit pro logiku. Pokud jim současný režim vykresluje své odpůrce a kritiky jako nejhorší zlo, které kdy kráčelo po této Zemi, a straší své občany jako malé děti tím, že jim ono zlo zalepí ústa, nasadí pouta a uváže ke kůlu, logicky je takový občan na straně režimu (který vypadá ve světle mýtů a lží o svých odpůrcích jako ten méně nebezpečný) a odmítá práva a svobody kritiků režimu řešit. Navíc, jako spravedlivému člověku, kterých je u nás v českých zemích naštěstí ještě většina, mu přijde volání po právech a svobodě “vyznavačů totality”, jak jsme prezentováni politiky i médii, jako zavrženíhodné, a věru bezcharakterní pokrytectví.

  S takovýmto občanem nemohu než souhlasit a jsem rád, že ještě existuje dost těch, co mají jasnou mysl a cit pro selský rozum a spravedlnost. Být to jinak, společnost by byla ztracená a snahy o odstranění nespravedlnosti a neřádu z tohoto světa by se minuly účinkem.

  Pro takového člověka by ovšem měla existovat ještě sebereflexivní otázka: Je pravdou vše, čím mi dnešní režimní a mediální propaganda masíruje mozek? Nemůže se jednat o záměrnou dezinformaci, s cílem znemožnit opozici? Proč jsou dnes například v demokracii zakazovány politické strany, které mají jiný názor a nebojí se jej svobodně říci nahlas?

  Dnešní režim ovšem záměrně potlačuje tuto sebereflexi, právě zakazováním jemu nepohodlných myšlenek, které by v lidech mohly evokovat nepohodlné, politicky nekorektní otázky.

  Přesto je dobře, že lidé logicky uvažující, s citem pro spravedlnost, stále mezi námi jsou. Byť na druhé straně barikády, vlivem dnešní propagandy.

  Takto stále hoří plamen naděje. Lidé se po demokratické konfrontaci s jinými názory sami zamyslí, chopí se iniciativy a postaví se zlu. V tom nám historie nabízí nespočet příkladů. Jen je třeba lidem zlo popsat, dostatečně jim ho odhalit. Pokud toto někdo nedokáže; pokud není schopen jemu dostupnými prostředky upozornit své okolí na všudypřítomné zlo; pokud nedokáže logicky a spravedlivě podat lidem argumenty, proč a z jakých důvodů se mají zlu postavit a eliminovat ho, proč a z jakých důvodů mají obětovat své pohodlí, pohodlí své rodiny a svých blízkých – potom nikdo nemůže čekat, že se za ním jeho okolí postaví a že společně půjdou vstříc svému osudu. Člověk nežije věčný život a nechce zbytečně umírat. Proto si rozmyslí to, zda obrazně skočit do neznámých vod. Zda bude riskovat vlastní život. Zda se mu to pro nabízený ideál vyplatí, nebo ne.

  Ale. Obrázek, který o svých kriticích dnešní režim vytváří, je hodně vzdálen obrazu člověka, za kterého se většina lidí ochotně postaví a bude s ním chtít bok po boku bránit svou budoucnost, svá práva, své svobody.

  Proto nesmíme mít ideál jako fetiš, který budeme doma v tajnosti skrývat a tiše velebit. Máme mít ideál jako politickou doktrínu, kterou chceme předat společnosti. A naším svatým úkolem bude tento ideál šířit a donekonečna vysvětlovat, až jej pochopí i ten nejposlednější člověk. Odklon od fetiše, sektářství a domnělého elitářství však ještě některým jedincům dělá problém, a zbytečně tak svou arogancí a nerozumem ničí práci a snahy ostatních.

  Ale k podstatě této úvahy. Jak už bylo řečeno v úvodu, jedna z mých otázek jako politického idealisty zní, zda by představitel a zmocněnec současného vládnoucího režimu dokázal definovat onu tzv. demokracii, za kterou se totalitární praktiky dnešního státu schovávají. Zda by dokázal vysvětlit, co si představuje pod slovem demokracie a zda by uměl tuto svou definici pojmu demokracie, a od ní odvozené chování a praktiky stávajícího režimu logicky, spravedlivě a rozumnými argumenty obhájit.

  Můj názor je, že velmi těžko. Už jen z toho důvodu, že pravá demokratická politika je postavená na svobodné soutěži politických stran a názorů, na soutěži svobodného myšlení. Na jejich základě má lid vybrat toho politika, který dokáže v celé plejádě konkurenčních názorů a poznatků obhájit zrovna ten svůj názor, a to svobodnými politickými diskuzemi s lidmi, svobodnými občany. Tito občané pak volí toho zástupce lidu, který jim dokázal upřímně a logicky nejlépe ze všech argumentovat a zodpovědět jejich otázky a nesrovnalosti v pohledu na uspořádání budoucnosti celé dané společnosti. Ano. Tomuto se říká skutečná demokracie.

  Že my žijeme v naprosto odlišném, totalitárním Systému, který svobodnou politickou soutěž potlačuje a kriminalizuje určité politické skupiny jako za předlistopadového režimu, přestože se halasně chlubí svou údajnou demokratičností, ukáže navazující úvaha – Kormidlování pseudodemokracie.