Kdo neví, co je to beznaděj bílých lidí v rodném kraji, okupovaném hordou nepřizpůsobivých barevných přivandrovalců, mohl se včera zajet podívat do severočeského Litvínova. To, co jsme zažili, předčilo veškeré naše očekávání.

Kdo čekal vyjádření podpory místních občanů, byl jistě překvapen nadmírou této pozornosti. Každý z bílých válečníků včera poznal na vlastní kůži pocity osvoboditelů, s kterými sympatizuje většina utiskovaných civilistů na nepřítelem okupovaném území.

Ať už se jednalo ihned po příjezdu o zvednuté palce a slova uznání, o nadšený potlesk před vpochodováním na náměstí, ale i na něm, o vyjádření nenávisti k místnímu tyranovi v čele města, i k jeho uniformovaným gardám.

Ty skutečně s tím největším potěšením napadali na náměstí jak nás, tak právě i civilní bílé litvínovské obyvatelstvo, samozřejmě včetně starců, žen a dětí. Obdivoval jsem staré lidi, kteří se nebáli tváří v tvář realitě útlaku ze strany Systému sami slovně pustit do zasahujících policistů jak na litvínovském náměstí, tak i později v ulicích Janova. Všechna čest!
(Nebylo by na škodu prověřit informaci jednoho obyvatele, že onen starosta Milan Šťovíček (ODS), libující si v rozhánění davu ozbrojenou gerilou, stejně tak aktivně rozháněl 17. listopadu ‘89 s obuškem v ruce demonstranty v Praze..)

Vyjádření podpory pokračovalo i po brutální akci těžkooděnců na náměstí, kdy jsme se jali přesunout na sídliště Janov, abychom místní barevné lůze ukázali, že jsou pouze dočasnými, a hlavně nezvanými hosty jak zde v Litvínově, tak v celé naší zemi.

Lidé nám mávali a zdravili nás, místní dívky nám z vlastní iniciativy ukazovali nejschůdnější cestu k Janovu i s varováním, kde číhají těžkooděnci a s radou, kudy se jim můžeme nejlépe vyhnout. Všude byli vidět postávající bílí lidé, Češi jako my, kteří v nás viděli svou jedinou spásu, jedinou sílu, která přijela zkrotit teror šířící místní barevnou lůzu.

V očích se jim zračila ona špetka naděje, že po letitém nezájmu ze strany úředníků obce, města, kraje i státu, po nezájmu ze strany bezpečnostních složek se alespoň pro dnešek něco změní. Že alespoň ten jeden den pocítí barevná, necivilizovaná chátra stejnou úzkost, jakou tito obyčejní, slušní bílí lidé zažívají stále dokola, den za dnem, rok za rokem. Jejich “díky”, vyjádřené pohledy i slovy, v nás utvrzovaly myšlenku nad konáním dobré věci. A i když nakonec Systém protentokrát uchránil své pijavice od spravedlivého hněvu bílých, i tak si odnášíme z Litvínova novou zkušenost:

Ano – včera jsme všichni poznali, co je to BÍLÁ SOLIDARITA!

Díky všem za účast! Vítězství bude naše! ODPOR!