Po roce 1918 se zednářská republika rozvíjela stejně, jako ta po roce 1989. Vládl zde prezident prskající na „čecháčky”, se svou „státní” národností, milující pouze svůj „vyvolený” lid. Však také pilně a často psal německy pro pražské noviny té správné, vzdělané a finančně nezávislé skupiny lidí. Dostalo se nám i té cti, že celý tento zednářský státní paskvil byl až do roku 1938 pod vlivem Francie, jež nás jako protektor také měla chránit před případným nebezpečím. Například armáda ČSR měla až do poloviny dvacátých let francouzské nejvyšší velení. To zde asi před rokem 1918 nikdo nebyl v armádě..

   Slabost zednářské demokracie se začala ukazovat shodně od roku 1918, kdy již zmíněná část po dvou tisíci letech znovu emancipovaného etnika, neoplývající bohatstvím, ale touhou vládnout a odčinit všechny hříchy Evropany na něm páchané, začala postupně šířit svou zrůdnou marxistickou ideologii a hrozila rozkolem nových státních útvarů. Komunistické revoluce do roku 1919 proběhly v Rusku (Lenin a Trotský, 1917), Bavorsku (Kurt Eisner, 1918), v Maďarsku a na Slovensku (Béla Kún, 1919). Všem těmto pánům v žilách kolovala „vyvolená” krev. V řadě dalších zemí nebezpečí komunistické revoluce povážlivě rostlo.

   Jako první se v roce 1922 proti komunistům a zednářům postavil v Itálii Benito Mussolini a vyhlásil první fašistický stát. Ovšem jeho nedostatek byl, že potlačoval pouze zednářství a komunistickou propagandu. Trn tedy italský vůdce z rány nevyndal, pouze ji otíral. Nová idea však nadchla vysloužilého vojáka, který musel přihlížet tomu, jak zem a národ, za které nasadil vlastní život a pro které jeho frontoví kamarádi umírali, mravně i fyzicky ubijí zednářsko-bolševický mor. Pochopil, že nevýhodou fašistického režimu je ponechání trnu v ráně. Je třeba ho vytáhnout a zahodit co nejdále, aby se už nikdy více nikam nezabodl. Tím vznikl nový světový názor, vycházející z bezmoci poválečného německého národa a jeho zdeformovaného státu-nestátu. Názor, který byl pádnou odpovědí na dva hubitele přirozené lidské evoluce. Stal se jejich smrtelným nepřítelem – naprosto stejným trnem v těle lidu biblického.

   Co následovalo dále, víme všichni. Myšlenka jediného člověka byla tak veliká, že se stala během chvíle hrozbou pro celý globální systém vedený lidem Mojžíšovým, ať kapitalistický či marxistický. Tedy, právě pro jeho vládnoucí garnituru. Důvod? Ona myšlenka v sobě nesla pravdu. Dodnes nechce žádný žido-zednářský politik pochopit, proč takové masy lidí šly tak oddaně během chvíle za jedním člověkem, zatímco ONI ve jménu svobody po staletí musejí lid bičovat, ponižovat, neustále mu vyplachovat mozek, zakazovat mu myslet a zavírat ho za vyjadřování pochyb. Ano. Tento muž říkal pravdu, říkal věci, tak jak jsou. Dnes existují stovky různých politických klonů, řešící ideální společenské systémy. Ovšem ani jeden nepočítá, či počítat nechce s nadnárodní mocí oddaných zednářů a jejich finančně neomezených Pánů.

   Adolf Hitler tedy stvořil ideu, v té době však pouze pro německý národ, protože ani on přesně netušil, kam až sahá moc otců kapitalismu a komunismu. Ale pochopil, že okolo Německa existují zednářské „demokratické” paskvily, které jsou zdrojem neustálého nebezpečí pro prosazení jeho myšlenky a osvobození německého člověka. Nikdo mu nemůže zazlívat, že se nechoval jako zednářští poskoci a přehnaně nemiloval cizí národy na úkor svého.

   Naopak zednáři ve vedení demokratických států pochopili, či byli rázně upozorněni, že jejich čas neomezené moci u plného korýtka a s hlavou v teple svého Pána tam, kam slunce nesvítí, je vážně ohrožen. Začali zvedat svá plná břicha od prohnutých stolů a poprskávaje při tom světovou hospodářskou krizí vyhladovělý lid, hrozili se zvednutým prstem Adolfu Hitlerovi a štvali tyto ubožáky proti němu. V zájmu svých plných pupků, poslanecké imunity, pár mizerných zlaťáků z jidášské ruky, nechuti pracovat a naopak veliké chuti donekonečna poučovat „nevzdělaný” lid. V jeho zájmu ho však paradoxně ani štvát nemohli. Protože nikdy nesměli používat slovo nacionalismus, vše oklikou zdůvodňovali zájmem státním, „vlasteneckým”. Pokud někdy použili zednáři slovo „národní”, potom jedině jako synonymum francouzsko-americkému zednářskému výrazu „občanský” (od listopadu ‘89 je tento výraz používán standardně).

   Ale jaký národ by třeba v ČSR vlastně bouřili? Česko-slovensko-německo-maďarsko-polsko-ukrajinsko-židovský? Ne! U zednářů je národ to, co stát. A stát je u nich demokratická republika, kde lid biblický není utlačovaný a kde jejich kapsa a jejich pupek nikdy nestrádají. A tento stát, který nikdy Čechům nepatřil, ani pro Čechy nevznikl, ten jsme museli vlastní krví pro žido-zednářský systém prospěchářů a korupčníků zachovat, aby dál mohli vesele chrochtat u svého plného korýtka a hloupě se přitom na nás šklebit !

PS: Zapněte si někdy televizi, ať dobře vidíte tu politickou „elitu národa”, za kterou budete, stejně jako po 1938, brzy opět umírat…

   Příště – závěrečný díl…