Palčivé období protektorátu je třeba zbavit bájných mýtů, které z něho dělají tabuizované téma. Třeba oprašováním špíny z “politicky korektně” zpracovaných rozhovorů a vyprávění v mainstream-médiích, či zpovídáním vašich pra- či praprarodičů nebo starých lidí ve vašem okolí. Člověk se leckdy dozví opravdu zajímavé věci a z desítek mnou vyslechnutých příběhů byl protektorát zcela negativně odmítnut jen v jednom případě, komunistou tělem i duší. I ten však přitakal, že kultura a morálka člověka “za Hitlera” se nedá srovnat s degenerací chování dnešní společnosti.
Co nám pan Vaněček z výše uvedeného rozhovoru tedy sdělil? Jako občan státu byl povolán do služby svého panovníka. Podobně jako ještě nedávno u nás mladí na ZVS, a jako po celou více jak tisíciletou historii českých zemí. Měl ovšem po tisíci letech tu výhodu, že nemusel jít umírat do války. Podobně jako v první světové válce za rakouskou vlast, či ve válkách Marie Terezie atd. Příkladů je nespočet. Měl i to štěstí, že svou pomoc vlasti vykonával na klidném místě, stovky jeho tehdejších spoluobčanů umíraly v německých továrnách při spojeneckých náletech. Ani nemusel jet, jako jeho někteří budějovičtí spoluobčané, na dalekou a krutou východní frontu.
Zajímavostí jsou ony lágry. Uznávám, že štěnice jsou odporný hmyz a jejich společnost bych snášel těžce. Ale s těmito problémy se setkáváme ve druhé světové válce i jinde. V oficiálních holocaustových dílech čteme o Zyklonu B, který byl používán “naoko” na hubení štěnic. Ale proč “naoko” ? Pokud pracovní tábor s několika desítkami lidí v roce 1942 je zamořen touto havětí tak, že odváželi “prožrané” lidi do nemocnic, jak to muselo vypadat v koncentračním táboře s tisícovkami vězňů? Nadneseně se dá tvrdit, že kdyby nacisté tušili, co se bude šířit po válce, v táborech by plyn zakázali a nechali vězně sežrat štěnicemi. Tento hmyz by dnes byl synonymem pro hrůzu asi jako černý mor. Nebo bájnou “tajnou zbraní” nacistů. Kdo ví.
Pan Vaněček dále vypráví: “..stavěli (jsme) domy, často jsem stál na lešení. Vždycky pro nás něco vymysleli. Bylo to opravdu strašné”. To ano, nic horšího snad ani neexistuje. Proto jsou k nám dnes na tyto hrozné práce najímáni ukrajinští dělníci, kteří to samé budou vyprávět opět za padesát let u nich doma.
Na začátku roku 1945 s kamarády utekli a samozřejmě byli chyceni. Za dezerci je ve válce odjakživa kulka, pan Vaněček opět vyvázne a jde jen do vězení. Je jasné, že ke konci války, kdy lidský život má nepatrnou cenu, je provaz levnější než živit měsíce hladový krk. Proč ho nepopravili? Každý, ať si udělá obrázek o nacistické “krutosti” sám.
V závěru líčí, jak za pouhé dva a půl měsíce zhubl až na pětatřicet kilo. Živili je nuzně, pravda. Ale byl konec války a například němečtí obyvatelé Drážďan neměli ani to málo, co on. Nemluvě o vojácích na frontě, zažívající nepředstavitelné vypětí a muka v centru krvavých bojů. Mezi nimi mladí kluci, také sloužící vlasti. Být to v jiném čase, mohl klidně trpět i on. Jako v každé těžké době, nebylo tehdy kompromisů. Živoření nebo smrt. Dnes ale slyšíme jen o jediných vyhublých, “vyvolených” obětech..
Zkušenost s nasazením i nacisty kdysi vyjádřil i zasloužilý umělec, herec Radovan Lukavský. V jistém pořadu na Primě vyprávěl, jak byl poslán jako mladý herec na práce do Říše. Vyučil se tam řemeslu ( ! ), ale stále ho to táhlo k divadlu. Když se uvolnilo místo v souboru V. Buriana, zavolal mu a ten souhlasil s jeho přijetím. Pan Lukavský vzpomínal, že “..jsem přišel na místní německý pracovní úřad a prosil o přeložení do Prahy. Tamní velitel mi rázně sdělil, že tu nejsem jak u nás, za první republiky, kde se muselo všude prosit s ohnutým hřbetem. ‘Tady jste v národně – socialistickém Německu, když něco chcete, běžte a žádejte si to jako muž’. Příště jsem tam byl s žádostí a zvacím dopisem z divadla, vystupování jak voják, a za dva týdny jsem už hrál v Praze”.
George Orwell napsal: “Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost”. Od Systému se skutečnou pravdu nikdy nedovíme. Je jen na každém z nás, aby pomáhal skládat ze střípků onu křehkou, ale skutečnou pravdu.
